Palatinátní erbovníci a šlechtici

Palatinát představoval zvláštní úřad či lépe řečeno privilegium, jehož podstatou bylo delegování určitých panovnických výsad na další osobu. Jejich rozsah byl vymezen v příslušném císařském privilegiu a podle kompetencí se palatináty dělily na velké a malé. Pravomoci držitele velkého palatinátu (comitiva maior) byly širší, většinou spojené s možností povyšovat do šlechtického stavu a často dědičné, zatímco malé palatináty (comitiva minor) se udílely jen ad personam a omezovaly se na udílení erbů, doktorských titulů či básnických vavřínů, legitimaci levobočků a jmenování veřejných notářů.
Palatinové byli jmenováni výlučně panovníky Svaté říše římské, ale působili také v českých zemích. Protože se ukázalo, že palatinská privilegia narušují panovnická výsadní práva a finanční zájmy, začaly být jejich výsady omezovány. Od roku 1681 bylo k platnosti palatinských nobilitací v českých zemích nezbytné potvrzení České dvorské kanceláře a stejný předpis byl v roce 1688 zaveden i v rakouských zemích. Tím se práva palatinů omezila jen na Svatou říši římskou mimo habsburské državy. Veškerá práva palatinů pak zanikla s jejím zánikem roku 1806.
--
ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006.
ŽUPANIČ, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha, 2023.