Rod Offenheimů pochází z uherského Budína (něm. Ofen) a původně užívali jméno Ofenheimer. Nejstarším zde doloženým předkem je Israel Marcus, který měl manželkou Chanou Abrahamovou (1711–1805) měl kromě dalších dětí syna Abrahama. První významnou osobností rodu je byl jeho syn Marcus Gumperz (1764–1810).
Kolem roku 1785 usadil ve Vídni, kde právo na provozování privilegovaného obchodu, a v roce 1787 se oženil s Judith (1770–1849), dcerou slavného bankéře Salomona šlechtice Herze (1743–1825). Roku 1795 zde se svým švagrem Leopoldem Nikolausem Herzem (1767-1828) založil velkoobchodnickou firmu. Po Marcusově smrti Herzové z podniku odešli a firmu převzali Ofenheimerovi synové Anton Rainer (1789-1850) a Leopold.
Šlechtická linie pochází od Antona Rainera, který závod vedl od roku 1815, ale již roku 1817 jeho činnost ukončil. V srpnu téhož roku se nechal katolicky pokřtít a zřejmě při této příležitosti si změnil jméno na Ofenheim. I nadále ale byl významnou osobností v oblasti podnikání. V roce 1814 se oženil se svou sestřenicí Emilií von Herzov (1796–1866), s níž měl deset dětí.
Nejvýznamnější byl bezesporu druhorozený syn Viktor (1820–1886), později jeden z největších rakouských odborníků na problematiku budování železnic. Od mládí byl rodiči připravován na kariéru diplomata a roku 1850 se dokonce stal kancléřem rakouského generálního konzulátu v moldavské Galaţi. Když ale téhož roku zemřel jeho otec, vrátil se zpět do Vídně, aby se postaral o rodinu. V hlavním městě monarchie přešel do služeb správy železnic a stal se zaměstnancem generálního stavebního ředitelství drah. Od roku 1852 pak působil na ústředním ředitelství pro železniční stavby.
Roku 1856 Viktor státní službu opustil a stal se zaměstnancem c. k. privilegované haličské dráhy Karla Ludvíka (Carl-Ludwig Bahn). Ovšem nebyl jen vynikajícím odborníkem, měl také obchodní nadání a vynikající kontakty, díky nimž získal v zahraničí (zejména v Británii) kapitál potřebný pro stavbu železnice. Roku 1864 od společnosti odešel a spolu s řadou vlivných osobností vytvořil vlastní konsorcium, které získalo povolení k vybudování Lvovsko-černovické dráhy (Lemberg-Czernowitzer Eisenbahn) dráhy ze Lvova do Černovic a stal jejím generálním ředitelem.
Význam této železnice byl mimořádný a není překvapivé, že jej město Černovice jmenovalo svým čestným občanem. Ruský car Alexander II. jeji ocenil řádem sv. Anny III. třídy a 14. ledna 1867 mu císař František Josef udělil řád Železné koruny III. třídy. Na jeho základě požádal nato, 4. února 1867, o povýšení do rytířského stavu a predikátu Ponteuxin. Přídomek byl odvozen ze starořeckého jména pro Černé moře Pontos Euxinos a stejně jako erb odkazoval na kariéru ve státní službě (zejména na působení v Galaţi), ale hlavně upozorňoval na jeho sen o propojení Baltského a Severního moře s mořem Černým.
Rytířský titul byl Viktorovi udělen listinou z 10. března 1867 spolu s predikátem rytíř Ofenheim z Ponteuxin/Ritter Ofenheim von Ponteuxin a vyžádaným erbem:
Čtvrcený štít. V prvním modrém poli pluje po otevřeném moři do středu štítu obrácený trojstěžník přirozených barev se spuštěnými plachtami, stříbrno červeně dělenou vlajkou na zádi a stejným vimpelem na prostředním stěžni, v pravém horním rohu provázený stříbrnou hvězdou. Ve druhém zlatém je červené šikmé břevno se třemi zlatými srdci. Ve třetím zlatém poli se vidí černý pětihlavý orel. Ve čtvrtém černém poli je na rozbouřeném moři svisle postavená zlatá trojramenná kotva uvázaná na řetězu o osmi ocích, který je upevněn k čelu lodi v prvním poli, ve čtvrtém poli je řetěz stříbrný, v prvním železný, v levém horním rohu je kotva provázená stříbrným půlměsícem nad stříbrnou hvězdou. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s modro-zlatými přikrývadly je rostoucí zlatý lev s červeným jazykem, na levé s červeno-zlatými a černo-zlatými přikrývadly dvě otevřená křídla, pravé děleno červeno-zlatě, levé zlato-černě, a mezi nimi pět zlatých žitných klasů. Pod štítem je modrá páska se zlatou devizou SEMPER IDEM.
Viktor rytíř Ofenheim patřil mezi nejaktivnější a nejvytíženější železniční podnikatele své doby. Během dvaceti let se mu podařilo neobyčejně zbohatnout a zvětšit dědictví po otci z 50 000 zlatých na 2,5 milionu. Vnějším symbolem jeho společenského vzestupu se stal výstavný dům (tzv. Ofenheimův palác), který si nechal vybudovat na Schwarzenberském náměstí a Okružní třídě (Ringstrasse).
Jeho hvězda začala zapadat po nástupu Antona Banhanse do čela ministerstva obchodu v listopadu 1871. Banhans totiž velmi ostře vystoupil proti existujícímu systému státem subvencovaných soukromých železnic, který byl podle něj výhodný pouze pro podnikatele, nikoli pro stát. Viktor se záhy dostal s novým ministrem do ostrého konfliktu, jenž vyvrcholil roku 1872 uvalením nucené správy na Lvovsko-černovickou dráhu. Rytíř Ofenheim byl zbaven všech funkcí, po dlouhém vyšetřování obžalován z podvodů a počátkem roku 1875 postaven před soud. Přestože zřejmě nebyl zcela nevinný, ale předložené důkazy byly velmi chabé. Viktor byl roku 1875 zproštěn obžaloby a Banhans byl nucen podat demisi. O čtyři roky později Ofenheim své aktivity v oblasti železničního podnikání ukončil a stáhl se do ústraní. Pokusil se ještě prosadit v politice a byl zvolen poslancem říšské rady, ale roku 1880 musel z důvodu podezření z uplácení voličů na svůj mandát rezignovat. Zemřel v říjnu 1886 ve Vídni.
Viktor rytíř Ofenheim z Ponteuxin se roku 1851 oženil se Sophií (1831–1910), dcerou Mathiase Pfusterschmiedta (od roku 1854 šlechtice z Hardtensteina), jenž zastával významné místo ředitele císařských fideikomisních statků. Jejich dcera Marie se roku 1882 provdala za pozdějšího generála pěchoty Alberta Kollera (1849–1942).
Nejstarší syn manželského páru, Karl (1855–1895), byl rytmistrem. Stal se dědicem vídeňského paláce Ofenheim, který po jeho smrti přešel na manželku Sophii. Ta se zřejmě z ekonomických důvodů přestěhovala z prvního patra do mezaninu a bývalé reprezentační prostory pronajala. Dům patřil rodině až do roku 1931, kdy jej koupila curyšská pojišťovací společnost Kosmos.
Druhorozený Adolf (1857–1905) se stal doktorem práv a dvorním a soudním advokátem. Roku 1901 vzbudil v monarchii velkou senzaci, když se dostal do ostrého konfliktu s vídeňským starostou Karlem Luegerem a místostarostou dr. Josefem Neumayerem. Oba muže následně vyzval na souboj a poslal jim své sekundanty. Ti ovšem duel, který zákon zakazoval, odmítli a Lueger zřejmě o celé záležitost informoval policejní úřady. Adolf byl zatčen a odsouzen na k žaláři v trvání jednoho měsíce. Bezprostředně nato byl ale na základě císařského rozhodnutí omilostněn.
Největšího významu z Viktorových synů dosáhl Wilhelm (1860–1932), úspěšný podnikatel v ropném průmyslu. Roku 1916 koupil za 6 milionů korun jihomoravské panství Jevišovice. Zemřel bezdětný a po jeho smrti velkostatek zdědil nejmladší z jeho bratrů Ernst (1874–1935), doktor filozofie a lékařství, který žil v Londýně. Majetek přešel na jeho tři dcery, které Jevišovice roku 1939 prodali slezskému důlnímu podnikateli Eduardu Larisch-Mönnichovi.
------------
ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou křížem, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
