Nejstarším doloženým předkem rodu Hejdů (podle staročeského pravopisu Heydů) byl Jan (Hannß) který od roku 1593 sloužil v císařské armádě a řadu let bojoval proti Turkům. Později se oženil s Annou Marií rozenou Opplovou z Petersdorfu a zemřel před rokem 1650.
Dne 7. ledna 1647 udělil palatin Jaroslav Bořita jemu a jeho mladšímu bratru Václavovi, hejtmanovi lobkovických panství Beřkovice a Byšice, predikát von Lobcžicz (později byl užíván v podobě Lowczicz) a erb:
Červený štít se stříbrným hrotem, ve kterém se vidí zelená jabloň se stříbrnými plody. Hrot je provázen vpravo hlavou Turka ve stříbrném turbanu, vlevo z okraje štítu vyrůstající nahou paží držící uherskou šavli. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno–stříbrnými přikrývadly. Klenotem je vpravo červený roh, vlevo černé křídlo, mezi nimi stříbrný lev s červeným jazykem.
Rod nikdy nezískala deskové statky a neposunul se mezi šlechtu. Syny Josefa Jáchyma (1762–1821), který žil v Hořákově u Klatov, se rozdělil do dvou linií. Mladší založil Rudolf (1816–1886). Byl dvakrát ženatý, ale potomky měl jen v druhém manželství. Syn Rudolf (1866–1877) zemřel v dětství a posledním příslušnicí této větve tak byla dcera Anna (*1866), provdanou za Antonína Blažka (*1862), úředníka bosensko-hercegovinských drah.
Starší Josef (1814–1884) žil v Klatovech a ze dvou manželství měl celkem dvanáct dětí, z toho devět synů. Z nich vynikl zejména Jaroslav (1856–1938), ve své době známý a ceněný akademický malíř.
Pro další osud rodu měl ale zásadní význam jeho starší bratr Josef (1842–1919), který se rozhodl pro vojenskou kariéru. Zakončil ji roku 1900 v hodností plukovníka a při této příležitosti získal jako ocenění svých dlouholetých služeb Řád železné koruny III. třídy.
Roce 1903 požádala rodina Heydů c. k. Ministerstvo vnitra o uznání zděděného rytířského stavu a predikátu von Lowczicz. Žádost vyřizoval právě Josef, který byl ve Vídni nejlépe zapsán a 23. března 1908 byl dokonce povýšen na titulárního generálmajora. Prověřování prosby trvalo pět let, protože nebylo jasné, za Martinicové drželi velký palatinát s právem nobilitace, nebo jen palatinát malý, který by jim tuto výsadu nedával. Protože v 17. století bylo erbovnictví de facto totožné s prostým šlechtictvím, byl rodině nakonec tento titul nakonec přiznán, i když listina z roku 1647 bratrům Heydům udělovala jen erb a predikát. Tuto skutečnost potvrdil z nejvyšší milosti 4. dubna 1908 císař František Josef I. a 13. května 1908 byl Josefovi vydán příslušný diplom.
Josef se ale nikdy neoženil a jediný z rodiny, který měl potomky, byl nejstarší z bratrů Emanuel (1841–1895), který pracoval jako úředník banky Union ve Vídni. Měl tři dcery, ale provdala se jen nejstarší Alžběta (*1876), jejímž manželem se stal dr. Leo Bachmayr (1875–1902), ředitel ledeburských panství v Milešově.
Aby zachoval titul, jméno a erb rodu požádal Josef Heyda z Lowczicz 4. července 1911 panovníka o jejich přenesení právě na Leo Bachmayra. Ač schvalování podobných proseb nebylo obvyklé, císař 19. dubna 1912 žádosti vyhověl a nařídil, aby se Leo nadále psal Bachmayr-Heyda von Lowczicz.
Leo a Alžběta měli nejméně jedno dítě – syna Leopolda (*1902), který žil ve Vídni. V Rakousku jsou také usazeni jeho potomci. Zřejmě nejznámější byla dcera Christine (*1926), která byla v letech 1950–1959 manželkou Erweina hraběte Schönborna (1912–1998), s nímž měla dvě dcery.
--
Fiala, Michal - Loch, Jan, Martinický palatinát. Heraldická ročenka 2008, s. 24-94.
Županič, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha 2023.
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
