Pavel Zahořanský (kol. 1570 – před 1639), syn Jakuba, řezníka v městyse Zahořany, působil jako komorní písař na orlickém panství Jana Jiřího ze Švamberka. Po propuštění z poddanství se usadil v Milevsku a 14. června 1600 mu císař Rudolf II. udělil predikát z Vorlíka a erb:
Modro-stříbrně polcený štít. Vpravo stojí na prostředním pahorku zeleného trojvrší zlatá vzlétající orlice držící v zobáku zlatý prsten, vlevo tři zlaté růže s červenými semeníky a zelenými okvětními lístky nad sebou. Na štítě stojí kolčí přílba s modro-zlato-stříbrnou točenicí a modro-zlatými a zlato-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou otevřená křídla – pravé dělené modro-zlaté, levé stříbrno-zlatě.
Roku 1603 se Pavel Zahořanský z Vorlíka přestěhoval na Nové Město pražské, kde získal nemalý majetek, částečně dědictvím po matce jeho první ženy Voršile Mistříkové.
Ze dvou manželství měl zřejmě tři dcery a pět synů. Z prvního manželství zanechal potomky jen Bohuslav († před 1653), připomínaný roku 1619 jako registrátor Desk zemských v Praze. Kompromitoval se spoluprací se vzbouřenými stavy a byl odsouzen k peněžité pokutě, ovšem na jeho další kariéru to nemělo zásadní význam. V roce 1622 se totiž u Desek zemských stal ingrosátorem a o osm let později deklamátorem. Oženil se s Kateřinou Kbelskou z Kapí Hory, vdovou po kancléři Starého Města pražského mistru Janovi Vokřínkovi, s níž měl jedinou dceru Kateřinu (†před 1676). Ta se provdala ase za plzeňského měšťana Václava Krásného z Löwenfeldu, který se jako student zapojil za švédského obléhání roku 1648 do obrany pražských měst a roku 1649 byl povýšen do šlechtického stavu.
Rod tak pokračoval prostřednictvím Samuela (1617–1698), který se narodil v Pavlově druhém manželství. Byl měšťanem Nového Města pražského a zdejší radním. Za obléhání roku 1648 zastával post praporečníka setniny Svatojindřišské čtvrti. Majestátem císaře Ferdinanda III. z 3. května 1649 mu bylo (stejně jako královskému rychtáři, primátorovi a ostatním radním) dovoleno požádat o vydání diplomu stvrzujícího jeho povýšení do šlechtického (vladyckého) stavu, jež mu na základě této listiny náleželo. Protože ale předbělohorské erbovnictví bylo de facto totožné s prostým šlechtictvím, o vydání další nobilitační listiny nepožádal.
Po celé 17. a 18. století hráli Zahořanští z Vorlíka důležitou úlohu v dějinách Nového Města pražského. Nejvýznamnější osobností rodu byl nepochybně JUDr. Bernard Augustin (1738–1790), který se po spojení čtyř pražských měst císařem Josefem II. roku 1784 stal jejich prvním purkmistrem. Úřad zastával po jedno funkční období do roku 1788, kdy se na vlastní žádost vrátil do funkce rady při apelačním a vrchním zemském trestním soudu.
Rodina Zahořanských se velmi komplikovaně rozvětvila (jen Bernard Augustin měl 14 dětí), což bylo spojeno s dělením majetku. Reformy městské správy a proměna společnosti v první polovině 19. století vedlo k tomu, že rodina ztratila své tradiční pozice a její příslušníci hledali uplatnění ve státní službě.
Současnosti se dožila pouze jediná větev pocházející od nejstaršího vnuka Bernarda Augustina Josefa Františka Gabriela (1814–1851). I on se věnoval státní službě a dosáhl funkce okresního komisaře, zemřel ale již v 36 letech. Rod pokračoval jeho druhorozeným synem Gustavem Josefem (18148–1918), který se stal vrchním revidentem c. k. státních drah a žil ve Vídni. V další generaci rod opět na sociálním žebříčku klesl. Jeho syn Gustav Engelbert (1879–1961) si sice také vybral kariéru u státních drah, ale na rozdíl od otce se stal strojvůdcem. S rodinou žil v západních Čechách a byl po roce 1945 odsunut do Německa. Posledním členem rodu po meči je jeho vnuk Udo (*1942), který má v manželství s Chrisl Biedermannovou (*1948) dvě dcery – Iris (*1970) a Heide (*1973).
--
Županič, Jan – Fiala, Michal. Praha 1648. Nobilitační privilegia pro obránce pražských měst, Praha 2001.
