Zakladatelem rodu byl Abraham Wetzlar (1715/16-1799). O jeho původu víme jen velmi málo. Zřejmě byl potomkem Amschela Wetzlara (zemř. mezi 1605-10), který je roku 1585 připomínaný v Offenbachu am Main v domě U červené věže (Zum roten Turm) jako bohatý a učený muž. Stejně málo víme o jeho dětství. Z přítmí dějin vystupuje až po polovině 18. století, kdy jako zkušený obchodník navázal obchodní styky s císařským fiskem. Měl mimořádné obchodní a organizační nadání a byl schopen plnit své závazky i za nejobtížnějších situací. Jeho hvězda začala strmě stoupat během sedmileté války, kdy se stal jedním z dodavatelů, kteří zásobovali potravinami říšskou armádu bojující proti Prusku. Roku 1763 je císař František I. Štěpán jmenoval císařským dvorním faktorem a agentem a jeho služeb využíval i jeho syn a následník Josef II. Roku 1765 získal Abraham povolení bydlet ve Vídni, kde židé jinak tolerováni nebyli. Zde také 17. února 1776 konvertoval ke katolictví a přijal nová jména Carl Abraham. V následujících třech letech pak jeho příkladu následovaly všechny jeho děti, jejichž kmotry byly také vážené osobnosti tehdejšího života. Jediným členem rodiny, který křest odmítl, byla manželka Carla Abrahama Eleonore rozená Freystädterová (1732–1813).
Ještě v roce 1776 požádal Wetzlar císaře Josefa II. o povýšení do říšského rytířského stavu a udělení titulu císařského rady. Vicekancléř Colloredo žádost nedoporučil s tím, že udělení dvou titulů – šlechtického a radovského – je příliš. Zdůraznil ovšem, že vzhledem k Wetzlarovým zásluhám by říšská kancelář nic nenamítala ani proti udělení baronátu, velkou překážku však viděla v židovské víře některých jeho dětí. Doporučila proto případnou nobilitaci omezit pouze na Carla Abrahama a jeho pokřtěné potomky. Josef II. následně povýšení zamítl.
Wetzlar se nenechal první neúspěchem odradit. Tentokrát císař s povýšením souhlasil, ovšem s tím, že nobilitaci omezil jen výlučně na ty členy rodiny, kteří již konvertovali ke katolické víře. Listinou z 23. listopadu 1777 byl Carl Abraham Wetzlar povýšen do říšského stavu svobodných pánů s predikáty urozený a svobodný pán z Plankensternu/Wohlgeborn a Freiherr von Plankenstern a byl mu udělen erb:
Zlato-stříbrně čtvrcený štít s černým srdečním štítkem, ve kterém je zlatá hvězda. V prvním a čtvrtém poli je modré břevno, ve druhém a třetím černá volská hlava hledící do středu štítu. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s černo-zlatými přikrývadly jsou zavřená černá křídla, přední se zlatou hvězdou. Z levé přílby s modro-zlatými přikrývadly vyrůstá zlatý lev. Štítonoši jsou dva zpět hledící stříbrní chrti s červenými skvrnami na srsti a s černým, zlatě lemovaným obojkem na krku.
Krátce po povýšení, 20. prosince 1777, byl Wetzlarovi titul konfirmován i pro dědičné země a 22. dubna 1778 získal dolnorakouský inkolát v rytířském stavu.V habsburské monarchii postupně Carl Abraham skoupil velký pozemkový majetek, jenž byl z větší části tvořen bývalými církevními majetky zabavenými během josefínských reforem. Baron Wetzlar si ale ponechal jen menší část těchto statků, zbytek obratem za vyšší cenu zpeněžil. Roku 1780 byl jmenován členem velkoobchodnického grémia a zasloužil se o pozdvižení hospodářství monarchie. Zemřel v září 1799 ve Vídni.
Carl Abraham měl s manželkou Eleonore Freystädterovou celkem dvanáct dětí, ze kterých se deset dožilo dospělosti. Pokusil se také, aby privilegium na provoz velkoobchodu i přešlo i na starší syny. Ale jak roku 1792, tak o čtyři roky později mu dvorská komora oznámila, že musí tři roky počkat, než jeho potomci prokáží vlastní podnikatelské schopnosti a zásluhy o monarchii, k čemuž ale nikdy nedošlo. Své jmění rozdělil Carl Abraham svobodný pán Wetzlar mezi děti. Při vyřizování pozůstalosti se ukázalo, že je majetek sice zatížen velkými dluhy, přesto přesahuje úctyhodnou sumu 900 000 zlatých.
Žádný z Carlových synů v jeho aktivitách již nepokračoval. Všichni poměrně záhy na práci velkoobchodníků a bankéřů rezignovali, uchýlili se na svá sídla a svůj život připodobnili standardu rakouské šlechty. V dalších generacích se Wetzlarové věnovali státní službě – buď jako úředníci nebo jako důstojníci.
Z pěti Carlových synů zajistili pokračování rodiny pouze nejstarší Raymund (1752–1810) a druhorozený Philipp (1756–1806). Raymund se ženil se s Marií Theresií Calmerovou de Picquigny (†1793), jež pocházela z francouzské šlechtické rodiny založené židovským finančníkem Liefmannem Calmerem (1711–1784). Posledními členy rodu Wetzlarů byl Raymundův pravnuk Friedrich (1857–1925), úředník finanční správy a v letech 1916 až 1921 starosta hlavního města Korutan Klagenfurtu, a jeho synovec Friedrich (*1895), jenž se roku 1929 připomíná jako hejtman v záloze. O jeho životě bohužel nejsou podrobnější informace.
Mladší větev Wetzlarů založil druhorozený syn Carla Abrahama Wetzlara Philipp (1757-1806). Roku 1781 se oženil s Karoline (1765–1830), dcerou rady hlavní komorní kanceláře Daniela šlechtice Zepharoviche. Zřídil si vlastní firmu, ale byl obviněn z lichvářství a upadl v nemilost císaře Josefa, který mu roku 1786 další obchody zakázal. Měl dceru Katharinu (1787–1847), která se provdala za c. k. důstojníka (a pozdějšího polního podmaršálka) Josefa svobodného pána Koudelku, a tři syny, kteří se věnovali vojenské profesi.
Linie pokračovala nejmladším Ignazem (1786-1841), který do armády vstoupil roku 1813. Zúčastnil se bojů s Napoleonem, a to jak před jeho abdikací, tak po návratu z Elby. Mimořádně se vyznamenal při dobytí francouzského předmostí u města Mâcon v noci 10. června 1815. Podařilo se mu překvapit francouzské hlídky, obsadit opevnění i děla a zajistit cestu přes řeku Saône. Za tento čin byl vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Terezie, nejvyšším rakouským vojenským vyznamenáním. Roku 1821 byl povýšen na hejtmana, ale již o dva roky později odešel do výslužby. Ignaz se v květnu 1807 se ve Vídni oženil s Marií
----------
Županič, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou křížem, Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
