Villani

Rod Villani de Castello Pilonico pochází z italské Perugie, kde se již roku 1181 připomíná mezi zdejšími patriciji. V habsburské monarchii se jako první usadil Karl Hiacynth (1610–1656), který byl císařským důstojníkem. Do Čech se dostal v doprovodu Heřmana Černína z Chudenic, později působil jako velitel pevnosti Lehnice a následně v Praze. Dne 27. února 1642, když zastával hodnost hejtmana, mu Ferdinand III. jako český král potvrdil šlechtický stav a udělil český inkolát. Při této příležitosti mu byl také polepšen erb:

Červený čtvrcený štít s modrým srdečním štítkem, ve kterém je černá korunovaná orlice se zlatou zbrojí. Ve všech polích zadního štítu do středu obrácený zlatý dvojocasý lev se zlatou zbrojí. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Na pravé s modro-zlatými přikrývadly černá korunovaná, do středu hledící orlice se zlatou zbrojí, na levé s červeno-zlatými přikrývadly z plamenů vynikající zlatý fénix jazykem se dotýkající zlatého slunce s tváří nad pravým křídlem.

Později se Karl Hiacynth von Villani stal plukovníkem a 10. ledna 1649 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželka Anna Maria Katharina Noyell (†1647) zemřela v Lehnici. Jeho druhou ženou se roku 1648 Dorota Belvicová z Nostvic (†1700), ovdovělá Malovcová, jež mu věnem přinesla panství Liběchov. Zde byl roku 1656 také pohřben. V Čechách získal několik panství, které ale jeho potomci vesměs prodali.

Dnešní Villaniové pochází od jeho staršího syna Karla Ludvíka Maxmiliána (1640–1706). Ten byl také důstojníkem a dosáhl hodnosti plukovníka. Rod se velmi komplikovaně rozvětvil, ale větším majetkem nikdy nedisponoval. Hlavní rodovou základnou se stalo panství (na počátku 90. let 19. století mělo rozlohu 215 hektarů) Kudratice u Hartmanic v jižních Čechách, které roku 1709 získal František Karel. Jeho potomci je drželi do roku 1861.

V 19. století byl bezpochyby nejvýraznější osobností Karel Boromejský Ignác (1818–1883), který si později sám upravil jméno na vlastenecky znějící Karel Drahotín. V letech 1830–1838 studoval na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), odkud byl ale vyloučen. Následně několik let sloužil v armádě jako praporčík. V této době se stal radikálním příznivcem slovanského hnutí, a protože roku 1846 nechtěl bojovat proti polským povstalcům, odešel z armády.

Toto rozhodnutí mu nepochybně usnadnil sňatek s bohatou nevěstou, který jej učinil ekonomicky nezávislým. Roku 1845 se totiž oženil s Mathildou Herzovou (1826–1885), dcerou židovského velkoobchodníka Heinricha Herze (zemř. 1849) a Elise von Lämel (1792–1868), jejímž otcem byl slavný bankéř a velkoobchodník předbřeznové éry Simon šlechtic Lämel (1766–1845). Mathilda z důvodu manželství konvertovala ke katolictví a přinesla svému muži takové věno, že si mohli koupit malý velkostatek (78 hektarů) Střížkov u Benešova. Zde se začal věnovat zemědělskému podnikání.

Roku 1848 se ale aktivně zapojil do revoluce, stal se velitelem ozbrojeného sboru, tzv. Svornosti, ale krátce po vypuknutí pražského povstání (tzv. svatodušní bouře) byl uvězněn a tři měsíce držen ve vazbě. Následně byl pod policejním dohledem a do veřejných aktivit se zapojil až po obnovení politického života na počátku 60. let. Byl opakovaně zvolen poslancem (Českého zemského sněmu i Říšské rady), v politice se prezentoval jako obhájce českého státního práva, účastnil se výpravy na národopisnou výpravu v Moskvě (1867) i kladení základního kamene Národního divadla (1868). Ve své době byl uznáván i jako básník a některé jeho zhudebněné básně, zejména Zasviť mi ty slunko zlaté, zlidověly.  Jeho manželka vedla jeden z předních českých salonů, který se stal významným centem národního života. V první polovině 70. let se z důvodu nemoci s veřejného dění stáhl a zemřel roku 1883 ve Střížkově.

Potomci Karla Drahotína Střížkov prodali již roku 1890. Ze synů získal nejvyšší prestiž Oskar (1852–1924). Roku 1884 vstoupil do státní služby a začal pracovat na Ministerstvu kultu a vyučování. V roce 1898 byl jako sekční rada přeložen na prezídium ministerské rady a vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy. O dva roky později byl přidělen jako přednosta kanceláře do úřadu českého ministra-krajana a povýšen na ministerského radu. Za vynikající úřední činnost byl v roce 1903 vyznamenán rytířským křížem Leopoldova řádu a v roce 1905 komturským křížem Řádu Františka Josefa s hvězdou. Do penze odešel roku 1912 a při této příležitosti mu byl udělen titul sekčního šéfa. Po první světové válce spolupracoval s československým vyslanectvím ve Vídni, kde také v květnu 1924 zemřel.

Štítek

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com