Joseph (Giuseppe) Treves (1759−1825) pocházel z bohaté židovské rodiny z města Padova, ale svůj život spojil s Benátkami, kde se vypracoval mezi přední finančnickou elitu. Po vzniku Italského království spojeného personální unií s Francií roku 1805 jej Napoleon I. dosadil do úřadu prezidenta zdejšího volebního sboru a jmenoval komandérem Řádu železné koruny, na jehož základě jej Napoleon I. roku 1812 jmenoval baronem císařství a udělil mu erb:
Dělený štít. Nahoře polceno, vpravo v modrém poli stříbrná holubice držící ve zlatém zobáku olivovou ratolest, vlevo v červeném tři vzájemně se dotýkající stříbrné routy (baron-prezident volebního sboru). V dolním stříbrném poli černá loď s purpurovými plachtami plující po stříbrných vlnách. Na štítě stojí baret baronů císařství.
Když se po Napoleonově pádu Benátsko spolu s Lombardií stalo součástí Rakouského císařství, byla vídeňská vláda postavena před nelehký problém uznávání zdejších šlechtických titulů, včetně napoleonských. Ty nakonec konfirmovala, ale v naprosté většině pouze ad personam, nikoli dědičně. Trevesovi byl titul tímto způsobem potvrzen 27. listopadu 1816. Nesl to poměrně těžce, protože měl syny, kterým chtěl zajistit stejnou společenskou pozici. 17. prosince 1819 proto požádal o přenesení titulu na potomky. Získal totiž velké zásluhy o Rakouské císařství během roku 1815, kdy dal své služby plně k dispozici c. k. armádě a eráru. V následujících letech navíc významně přispěl k rozvoji průmyslu a obchodu italských provincií monarchie. Jak lombardsko-benátské úřady, tak Spojená dvorská kancelář proto jeho prosbu (dokonce opakovaně) doporučily, císař František I. ji však až do žadatelovy smrti roku 1825 nevyřídil. Případ panovnická kancelář otevřela až 14. března 1827, kdy zároveň konstatovala, že Treves zemřel a jeho prosba je bezpředmětná.
Záhy po Josephově smrti ale začali o šlechtictví usilovat synové, které měl s Benettou Bonfili (zřejmě 1766–1800): Jakob (1788−1885), Isaak (1790−1851) a Raphael Vita (1792−1845). O baronát požádali všichni tři krátce po otcově smrti roku 1826, ale bez úspěchu. Žádost ovšem nebyla zamítnuta pro nedostatečné zásluhy, ale kvůli procesním nedostatkům. Lombadsko-benátské gubernium totiž bylo toho názoru, že dříve než začnou usilovat o baronát, musí jako neurození nejdříve získat rakouské šlechtictví. Stejný názor měl i zdejší místokrál arcivévoda Rainer, který zároveň vyzdvihl dary bratrů Bonfili komisi pro dobročinnost v Benátkách ve výši 4000 zlatých a invalidovně v Padově ve výši 2000 zlatých. Panovník však žádost 18. července 1828 přesto zamítl.
František I. vyhověl až druhé prosbě – tentokrát o prosté rakouské šlechtictví, kterou Jakob a Isak (nikoli ovšem Raphael Vita) do Vídně odeslali 13. října 1828. Její obsah byl velmi specifický. Bratři se neodvolávali primárně na zásluhy v ekonomické oblasti, ale na skutečnost, že za otcova života na ně bylo nahlíženo jako na barony. Když jim ale titul nebyl v Rakousku potvrzen a nezískali ani šlechtictví, získalo jejich okolí dojem, že tohoto ocenění nejsou hodni. To podle sourozenců velmi neblaze ovlivnilo jejich podnikání a odrazilo se v kreditu rodinné banky. I tuto prosbu doporučila 31. října 1828 dvorská kancelář, ale trvalo téměř sedm let, než se císař – tentokrát již Ferdinand I. – k žádosti dostal. Schválil ji pak 7. srpna 1835. Listinou z 24. září téhož roku jim byl udělen predikát Treves šlechtic dei Bonfili/Treves Edler dei Bonfili a erb vycházející z otcova baronského znaku:
Čtvrcený štít: 1. v modrém poli kosmo letící stříbrná holubice držící ve zlatém zobáku přirozenou olivovou větev. 2. v červeném tři stříbrné routy vedle sebe dotýkající se okrajů pole a sebe navzájem. 3. ve stříbře černý trojstěžník loď s napjatými plachtami obklopený stříbrnými vlnami. 4. ve zlatě na zeleném trávníku strom přirozených barev o dvou větvích. Na štítě spočívá korunovaná turnajské přílba s modro-stříbrnými a červeno–stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě rozevřená křídla, pravé dělené modro – stříbrně, levé stříbrno – červeně, mezi nimi sedící stříbrná holubice s přirozenou olivovou ratolestí v zobáku.
Nejmladší z bratrů Raphael Vita postupoval na bratrech nezávisle. Zatímco oni nadále žili v Benátkách, kde vedli otcem založenou firmu, osamostatnil se a později získal od vévody z Luccy Karla Ludvíka baronát ad personam. O konfirmaci titulu v monarchii požádal 20. prosince 1833, protože však jeho prosba zůstala déle než dva roky panovníkem nevyřízena, projevil v lednu 1836 zájem o rakouské šlechtictví. Byl si totiž vědom toho, že i v případě, pokud by mu byl baronát v Rakousku potvrzen, šlo by jen o zahraniční titul, jenž nezakládal nárok na skutečná šlechtická privilegia. Raphael Vita přitom argumentoval tím, že by chtěl v Rakousku získat stejné postavení jako jeho bratři. Na rozdíl od nich se ale mohl vykázat i dalšími zásluhami: významnou podporou potřebných za cholerové epidemie ve Vídni a Trevisu. I jeho prosba byla doporučena jak lombardsko-benátským guberniem, tak 24. března 1836 Spojenou dvorskou kanceláří, přičemž panovník tentokrát návrh schválil obratem již 18. dubna téhož roku.
Diplomem z 24. září 1836 získal predikát Treves šlechtic von Bonfil (Treves Edler von Bonfil), který měl stejný základ, jako přídomek jeho bratrů, ovšem erb, jenž si zvolil, byl zcela odlišný a s největší pravděpodobností odpovídal tomu, který nosil po udělení luccského baronátu:
Polcený štít. Vpravo ve zlatě je na zeleném trávníku přirozená zelená palma provázená po každé straně kmene modrou lilií. Vlevo v modrém stojí na zeleném trávníku věž z přirozených kvádrů s cimbuřím o třech stínkách prolomená třemi černými okny se stříbrným rámem (2,1) a zavřenou bránou se stříbrnou bosáží, z prostřední stínky vzlétá stříbrná holubice s červenou zbrojí a okem držící v zobáku olivovou ratolest, u paty věže vpravo leží doleva obrácený stříbrný chrt a vlevo doprava obrácený lev přirozených barev s hlavou obrácenou en face. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro – zlatými přikrývadly. Klenotem je holubice ze štítu.
Pozice rodiny Trevesů byla zcela mimořádná a nepochybně souvisela i s jejich postavením předních bankéřů Benátek a loajalitou vůči monarchii. Je navíc vysoce pravděpodobné, že jejich vztahy s c. k. erárem byly nadstandartní. Jinak lze jen těžko vysvětlit, proč by císař Ferdinand I. z vlastní vůle (a navíc bez taxy, což bylo u podnikatelů první poloviny 19. století zcela mimořádné) povýšil Jakoba Trevese kabinetním listem ze 17. října 1839 do rytířského stavu a proč by tentýž titul udělil krátce nato, 29. ledna 1839, i jeho bratru Isaakovi (tentokrát ovšem již za peníze). Ani jeden ze spisů přitom neobsahuje žádné informace o pozadí nobilitace, jen panovníkův nejvyšší list a dokumenty spojené s vydáním diplomu. Ten Jakob získal 4. února 1839, zatímco Isaak 15. března 1839. Udělený erb byl ovšem totožný:
Čtvrcený štít: 1. v modrém kosmo letící stříbrná holubice držící ve zlatém zobáku přirozenou olivovou ratolest. 2. v červeném tři stříbrné routy vedle sebe dotýkající se okrajů pole a sebe navzájem. 3. ve stříbře černá trojstěžňová loď s napjatými plachtami obklopená stříbrnými vlnami. 4. ve zlatě na zeleném trávníku strom přirozených barev o dvou větvích převýšený třemi modrými hvězdami vedle sebe. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby. Klenoty: I. dvě rozevřená křídla, pravé dělené modro – stříbrně, levé opačně, mezi nimi sedící stříbrná holubice s přirozenou olivovou ratolestí v zobáku, přikrývadla modro–stříbrná; II. dvě rozevřená křídla, pravé dělené červeno – stříbrně, levé opačně, mezi nimi strom ze štítu, přikrývadla červeno – stříbrná.
Více zpráv k tomuto povýšení najdeme až ve složce posledního z bratrů Raphaela Vity, jenž rytířský titul získal 9. července 1839. Svou prosbu, již panovníkovi zaslal 2. května 1829, nedlouho po nobilitaci bratra Isaaka, odůvodnil jak svými (ovšem již oceněnými) zásluhami v době cholery, tak faktem, že jeho starší bratři již do rytířského stavu povýšeni byli. S přihlédnutím k charitativní činnosti s povýšením vyjádřily souhlas provinční delegace v Benátkách a Trevisu, ale lombardsko-benátské gubernium bylo většinou hlasů proti. Upozornilo, že Raphael není zapojen do obchodní činnosti starších bratrů, která přináší Benátkám i monarchii významný prospěch, ale žije jako rentiér na svých majetcích. Nejmladšího Trevese ovšem podpořil místokrál arcivévoda Rainer, který prohlásil, že se jeho zásluhy se výrazně neliší od těch, za které byl jeho bratrům rytířský titul udělen.
Povýšení nakonec 6. července 1839 doporučila i Spojená dvorská kancelář s tím, že Raphael Vita již patří mezi šlechtice a povýšení do rytířského stavu nic nebrání. Zdůraznila též, že vzhledem k tomu, že jeho bratři získali rytířský titul nejvyšším listem, není o pozadí tohoto rozhodnutí nic známo. Přestože jeho zásluhy nejsou tak významné jako zásluhy jeho starších sourozenců, navrhla s přihlédnutím k postoji arcivévody Rainera udělení titulu z nejvyšší milosti (a samozřejmě s úhradou povyšovací taxy). Poslední z Trevisů rytířský stav získal 9. července 1839 a 1. listopadu téhož roku mu byl vydán diplom, kterým mu byl i polepšen erb:
Polcený štít. Vpravo ve zlatě je na zeleném trávníku zelená palma provázená po každé straně kmene modrou lilií. Vlevo v modrém stojí na zeleném trávníku věž z kvádrů s cimbuřím o třech stínkách prolomená třemi zavřenými okny (2,1) a zavřenou bránou, vše černé, z prostřední stínky vzlétá stříbrná holubice s červenou zbrojí a okem držící v zobáku zelenou olivovou ratolest, u paty věže vpravo leží doleva obrácený stříbrný chrt a vlevo doprava obrácený zlatý lev s hlavou obrácenou en face. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby s modro–zlatými přikrývadly. Klenoty: I. tři pera, jedno zlaté mezi dvěma modrými; II. tři pera, jedno modré mezi dvěma zlatými.
Jan ŽUPANIČ
-------------
Županič, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha 2023.
