Nejstarším známým předkem rodu byl Paul, který zřejmě počátkem 19. století konvertoval ke katolictví a stal se nájemcem statku ve Višňové u Znojma. Jeho stejnojmenný syn Josef (1797–1880) se narodil v Tišnově na Moravě. Od roku 1817 studoval na vídeňské univerzitě práva a v roce 1821 zde získal doktorát. Následně se stal profesorem obchodního a směnného práva na prestižní vídeňské střední škole Theresianu. Když roku 1827 zakoupil dolnorakouské panství Breittensee (dnes součást 14. vídeňského okresu), věnoval se kromě jeho správy také profesi justiciára, soudního úředníka na šlechtických panstvích se soudní pravomocí. Později se mu podařilo dosáhnout i pozice dvorního a soudního advokáta ve Vídni. Kromě toho působil v Dolnorakouském živnostenském spolku (Niederösterreichisches Gewerbe-Verein), jehož byl několikrát místopředsedou, a v Zemědělské společnosti (Landwirtschafts-Gesellschaft), do jejíhož výboru byl později zvolen. Roku 1848 se stal také poslancem Říšského sněmu. Po roce 1848 se věnoval hospodářskému právu (např. otázkám vodního zákona) a podnikání. Stal se majitelem papíren v Neu-Ebenfurtu a Vídeňském Novém Městě, chemičky v Ústí nad Labem a uhelného revíru Wolfsegg.
Za své zásluhy byl opakovaně vyznamenán: rytířským křížem švédského Řádu severní hvězdy, byl důstojníkem mexického Řádu Panny Marie z Guadeloupe a nakonec mu císař František Josef I. 8. září 1874 udělil Řád železné koruny III. třídy. Na jeho základě byl listinou ze dne 22. ledna 1875 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř/Ritter Neumann von Spallart a získal erb:
Dvakrát dělený štít s černým lemem, ve kterém je šest zlatých včel, nahoře a dole po jedné, po stranách po dvou. Horní pole vnitřního štítu je zlaté s rostoucím černým orlem s červenými jazyky. V prostředním zlatém poli je červený hrot se třemi stříbrnými kůly. Spodní pole je modré s pětkrát lomeným zlatým břevnem. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Na pravé s černo-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla - přední černé se zlatým štítkem, na kterém se vidí černé ozubené kolo, zadní zlaté. Z levé přílby s modro-zlatými přikrývadly vyrůstá zlatý lev s červeným jazykem, který před sebou drží červeně převázaný liktorský svazek s vetknutou sekerou. Pod štítem je zlatá páska s černým heslem PER LABOREM AD HONOREM.
Od roku 1824 byl Josef ženatý s Elise (1799-1879), dcerou Roberta von Spallart (1764–1808), právníka, radního protokolisty dolnorakouského apelačního soudu a ve své době známého dramatika a spisovatele, se kterou měl tři dcery a tři syny. Josefův predikát tak byl příjmením jeho ženy. Rod Spallartů ale vymřel zmíněným Robertem, a proto roku 1868 požádal syn Josefa a Elise Franz (1837–1888), profesor vídeňské obchodní akademie, o přenesení dědova jména a erbu na svou osobu. Prosba ale byla z důvodu jeho nedostatečných zásluh odmítnuta.
V další generaci se rod velmi zajímavě rozdělil. Nejstarší syn Robert (1825–1880), který byl důstojníkem a dosáhl hodnosti plukovníka, se totiž roku 1854 se oženil s Barbarou (1830–1908), dcerou Josefa rytíře Ettenreicha, který roku 1853 zachránil při atentátu život Františku Josefovi a byl povýšen do rytířského stavu. Protože Barbara byla Josefovým jediným dítětem, byl jeho titul a erb ze zvláštní milosti 13. června 1854 přenesen na Roberta, který se následně psal rytíř Neumann-Ettenreich. Když byl roku 1875 nobilitován jeho otec, získal Robert jeho predikát a právo na jméno Neumann-Ettenreich von Spallart. Nadále ale nadále nosil erb Ettenreichů.
Ostatní synové nosili jméno Neumann von Spallart. Druhorozený Emilian (1829–1901) byl továrníkem a členem správní rady Společnosti pro chemickou a metalurgickou výrobu v Ústí nad Labem. S Karoline Polakovou měl šest dcer a dva syny.
Další, Julius (1831–1896), se rozhodl pro vojenskou kariéru. Absolvoval Tereziánskou vojenskou akademii, nějaký čas působil u generálního štábu a do výslužby odešel v hodnosti polního podmaršálka a velitele 29. pěší divize v Terezíně. Během služby byl vyznamenán Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací, rytířským křížem Leopoldova řádu a řádem Železné koruny II. třídy. Při příležitosti odchodu do výslužby po více než 40 letech služby roku 1894 požádal o povýšení do stavu svobodných pánů bez taxy při. Jeho prosba však byla zamítnuta. Roku 1874 se oženil se svojí neteří, dcerou staršího bratra Roberta, Zoë Neumann-Ettenreichovou (1855–1913), s níž měl dvě dcery a tři syny.
Nejmladší ze sourozenců, Franz (1837–1888) se po ukončení právnických studií stal profesorem národního hospodářství na obchodní akademii ve Vídni, v letech 1864 a 1865 byl konzultantem c. k. Ministerstva obchodu ohledně úpravy celních předpisů a od roku 1869 přednášel na nově založené katedře národního hospodářství na Válečné škole. Odtud přešel v roce 1872 jako mimořádný profesor na vídeňskou Vysokou školu zemědělskou (Hochschule für Bodenkultur), kde byl v následujícím roce jmenován i profesorem řádným. Mimořádně se zasloužil o vznik Mezinárodního statistického institutu, jehož viceprezidentem byl až do své smrti. Oženil se s Gabrielle Benedictovou von Mautenau (1851–1930), která se proslavila jako skladatelka.
Gabrielle se po smrti svého manžela již neprovdala. Měla ale milostný vztah, ze kterého se jí roku 1903 v Berlíně narodila dcera Susanna Theodora Maria, která podle rakouských zákonů užívala matčino dívčí jméno Benedict. Roku 1903 Gabrielle požádala panovníka, aby i její nemanželské dítě smělo nosit příjmení Neumann von Spallart a rytířský stav. S přihlédnutím k nesouhlasnému postoji Gabriellina manželského syna a ostatních členů rodiny Neumann von Spallart ale panovník prosbu zamítl a Susanna tak nadále nosila jen jméno Benedict bez šlechtického titulu.
Jediným dítětem Franze a Gabrielle byl Anatol (1872–1914), který se po absolvování vídeňského Theresiana a jednoho ročníku Orientální akademie, která připravovala c. a k. konzuly, rozhodl pro vojenskou dráhu. Působil jako učitel francouzštiny, geografie a střelby na kadetní škole ve Vídni, přičemž zároveň studoval na vídeňské univerzitě, kde se roku 1904 stal doktorem filozofie. Krátce působil jako hejtman v Josefově, odkud byl roku 1910 převelen do vídeňského Válečného archivu, kde od roku 1911 řídil oddělené vojenské historie. Po vypuknutí první světové války byl přidělen k tiskovému oddělení generálního štábu, ovšem na svou žádost byl přeložen ke svému pěšímu pluku a krátce na to, v říjnu 1914, byl u Jaroslavi smrtelně raněn. Jeho syn Max Georg (1897 – po 1926) podědil hudební nadání po babičce a stal se dirigentem divadelního orchestru a skladatelem.
------------------
ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. Praha: Agentura Pankrác, 2006.
ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023
