Rod Königswarterů pocházel ze západočeského Kynžvartu (Königswart). Nejstarším doloženým předkem byl Juda Arje Josef ben Baruch (zemř. 1776), jehož syn Markus Jonas Hirsch podle základě nařízení Josefa II. přijal příjmení podle místa svého narození: Königswarter. V dalších generacích se rod rozdělil do několik a linií, které se postupně usadili v Amsterodamu, Paříži, Hamburku, Frankfurtu nad Mohanem a roku 1826 také ve Vídni. Prakticky všichni jeho členové se zabývali finančnictvím a založili řadu peněžních ústavu a bank v celé Evropě.
Pro další vzestup Königswarterů měl zásadní význam sňatek Jonase Marcuse Königswartera (1807-1871), hlavy frankfurtské linie, s dědičkou majetku vídeňské větve Josefinou Königswarterovou (1811–1861). Tím došlo ke kumulaci obrovského majetku, který Jonasi umožnil podnikatelský i společenský vzestup. Již v roce svého sňatku (1829) se Jonas stal společníkem vídeňského obchodního domu Moriz Königswarter a záhy získal i řadu dalších prestižních funkcí. V letech 1840-1850 působil jako cenzor rakouské Národní banky a v lednu 1850 se stal jejím ředitelem. Byl též správním radou několika železničních společností, roku 1855 se podílel na založení banky Creditanstalt a od roku 1859 byl i členem její správní rady. Proslul i velkorysými peněžními dary ve prospěch státu i potřebným.
Prvního oficiálního ocenění se dočkal 8. ledna 1860, kdy mu císař František Josef I. udělil za vynikající služby, které jím spoluřízená Rakouská národní banky prokázala státu během válečného rodu 1859, Řád železné koruny III. třídy. Na jeho základě později požádal o nobilitaci a diplomem z 25. března 1860 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř/Ritter von a byl mu udělen erb:
Čtvrcený štít. 1. ve zlatě svazek přirozených šípů se stříbrným opeřením převázaný červenou, uprostřed překříženou stuhou s vlajícími konci. 2. v modrém zlatý lev s červeným jazykem. 3. v modrém spočívá na zeleném trávníku zlatý úl na zlatém podstavci, ke kterému se v půlkruhu slétá sedm včel. 4. ve zlatě na zeleném trojvrší přirozená bílá holubice s červenou zbrojí a okem. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby s modro - zlatými přikrývadly. Klenoty: I. pět per, dvě modrá mezi třemi zlatými; II. rostoucí lev ze štítu.
V následujících letech hvězda Jonase Marcuse rychle stoupala. Stal se majitelem bankovního domu Moriz Königswarter, podílníkem banky Königswarter & Todesco, prezidentem správní rady soukromé České západní dráhy a ředitelem Severní dráhy císaře Ferdinanda. Nemalé prostředky vložil též do První dunajské paroplavební společnosti. Zastával též úřad předsedy představenstva vídeňské židovské obce.
Další stavovské povýšení bylo důsledkem velkorysého daru ve výši 155 700 zlatých (cca 2,7 mil. EUR roku 2025) na zřízení židovského ústavu slepců. 24. září 1870 získal Řád železné koruny II. třídy a krátce nato, 26. října 1870, byl povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán Königswarter/Freiherr von Königswarter. Zároveň mu byl polepšen erb:
Čtvrcený štít se srdečním štítkem. Ten je modrý se zlatým úlem obklopeným pěti zlatými včelami, který stojí na stříbrném kamenném podstavci spočívajícím na zeleném trávníku. 1. ve zlatě pět zkřížených stříbrně opeřených šípů se stříbrnými hroty převázaných červenou stuhou s vlajícími konci. 2. a 3. v modrém do středu obrácený zlatý lev s červenou zbrojí a jazykem. 4. ve zlatě letící stříbrná holubice s červenou zbrojí a okem se zelenou olivovou ratolestí v zobáku. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní korunovaná turnajská přílba s modro – zlatými přikrývadly. Klenotem jsou dvě rozevřená zlato – modře dělená křídla. Štítonoši jsou dva ohlížející se zlatí lvi s červenou zbrojí a jazykem na bronzové arabesce, na níž visí modrá páska se zlatou devizou CANDIDE SECURE.
Baron Jonas Marcus Königswarter zůstal do smrti věrný judaismu a vynaložil miliony zlatých na podporu svých chudých souvěrců. Protože se obával, aby některý z jeho potomků neporušil rodovou tradici a nekonvertoval, pokusil se tuto záležitost ošetřit nařízením, podle něhož taková osoba musela zaplatit obrovskou částku 1 milionu zlatých ve prospěch židovských dobročinných organizací. Jeho syn Moritz (1837-1893) zůstal věrný rodové tradici jak ve víře, tak v podnikání a po léta byl šéfem vídeňské firmy Moriz Königswarter. Navíc investoval velké sumy do nákupu výnosných panství a postupně ve svých rukou soustředil Nejdek, Děpoltovice a Horní Chodov u Karlových Varů v Čechách, Šebetov na Moravě, Niederkreuzstetten v Dolních Rakousích a uherské velkostatky Csabacsüd a Cséhtélék. Podobně jako řada jiných významných osobností, byl i Moritz jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny. S manželkou Charlottou šlechtičnou z Wertheimsteinu (1841–1929), původem také z významné židovské šlechtické rodiny nobilitované již na konci 18. století, měl dceru Josefinu (1870–1929), provdanou za Paul-Schiffovou, a tři syny.
Prvorozený Heinrich (1861-1931) se roku 1890 oženil proti otcově vůli s herečkou vídeňského Dvorního divadla Margareth Formesovou (1869–1942), která navíc pocházela z křesťanské rodiny. Přestože Heinrich židovskou víru neopustil, otec na něj zanevřel a svým hlavním dědicem ustanovil druhorozeného syna.
Heinrich měl dva syny. Starší Viktor (1890–1956) se stal jedním z ředitelů banky Königswarter & Co. Oženil se s uherskou baronkou Stefanii Groedelovou de Gyulafalva et Bogdán (1894-1976), s níž měl jedinou dceru Veru Elisabeth (*1923). Zřejmě na konci 30. let emigroval i s rodinou před nacistickým nebezpečím z Evropy a usadil se v Austrálii. Mladší Johann, zvaný též Hans, (1892-1926) se roku 1926 v norském Oslu oženil s tanečnicí Gunvor Ullingovou (1902-1986?), ale potomky neměl.
Hlavním Moritzovým dědicem se stal druhorozený syn Hermann (1864–1915). V roce 1887 se v Hietzingu u Vídně oženil s uherskou šlechtičnou Melanií Blaskovichovou de Ebeczk (1864-1942?), která z důvodu sňatku přijala židovskou víru a druhé jméno Rachel. V manželství se narodili synové Johann Alexander (1890 – po 1955) a Alexander (1894–1895), ale roku 1903 bylo rozvedeno.
Hermann měl velké sympatie ke katolické víře, i když dlouho oficiálně zůstával příslušníkem židovské obce. V prosinci 1894 Hermann nechal svého prvorozeného syna Johanna katolicky pokřtít, čímž „aktivoval“ zmíněný perzekuční paragraf závěti svého otce. Když však v lednu 1895 přijal římsko-katolickou víru i Hermann, musel zaplatit zmíněnou milionovou pokutu též on.
Těžiště Hermannových zájmů leželo v Uhrách, kde vlastnil statky Csabacsűd, Cséhtelek a Kisszántó. Přijal proto uherské občanství a požádal o udělení uherského baronátu. Šlo o krok ryze formální, protože rakouské tituly v zalitavské části samozřejmě platily, Hermann však chtěl zřejmě lépe splynout s uherskou elitou. Listinou ze 13. března 1897 mu proto František Josef I. potvrdil stav svobodných pánů jako uherský baronát a udělil jemu a jeho synovi Johannovi (Jánosovi) Alexanderovi predikát Königswarter de Csabacsűd (csabacsűdi Königswarter).
Podruhé se Hermann oženil roku 1904 s Adolfine Sosnovou, jež se po jeho smrti provdala (1918) za Antala hraběte Apponyiho.
Jeho syn Johann po otci zdědil zámek Šebetov na Moravě. Roku 1930 získal lichtenštejnské občanství, které ho žida za druhé světové války zachránilo před osudem řady jemu podobných – zabavením majetku a deportací do koncentračního tábora. Ovšem po roce 1945 byl (zřejmě z důvodu politického odůvodnění konfiskace majetku knížete z Liechtensteina) prohlášen za Němce, panství mu bylo zabaveno podle Benešových dekretů a on sám odsunut z Československa.
Od roku 1914 byl ženatý s herečkou Claire ovdovělou Kretzschmerovou, rozenou Bergerovou (1888 – po 1930), která pocházela z velkostatkářské rodiny z pruského Slezska. Děti se v manželství sice nenarodily, Johann ale přijal do rodiny jako schovanku Claiřinu mladší sestru. Po smrti své první manželky se oženil podruhé, ale o původu a životě jeho druhé ženy Irene informace bohužel chybí.
Nejmladší syn barona Moritze, Wilhelm Karl (1866–1927) se oženil s dcerou londýnského velkopodnikatele Moritze A. Goldschmidta Rosou (1868-1927). Manželé si koupili východočeský velkostatek Solnice se zámkem Kvasiny a vlastnili statky Polany a Papín v uherské Zemplínské župě. Na konci života trpěl Wilhelm Karl vážnou duševní nemocí a za poněkud nevyjasněných okolností spáchal sebevraždu v psychiatrické léčebně. Solnice a Kvasiny dědicové ještě v témže roce prodali Františku Karlu Janečkovi, jehož potomci jej vlastní dodnes.
-------------
Gudenus, János József, A magyarországy főnemesség XX. századi genealógiája, II. kötet, Budapest 1993.
Mašek, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl I., A-M, Praha 2008.
Županič, Jan, Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou křížem, Praha 2012.
ŽUPANIČ, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.
Za radu a informaci k rodu autoři děkují Dominice Janečkové (zámek Kvasiny).
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
