Zakladatelem rodu Jezberovských z Olivé Hory resp. z Olivenbergu byl Jan Jezbera, známý právník a český prokurátor, který od císaře Rudolfa II. získal 30. července 1610 predikát z Kolivé Hory a erb:
V červeném štítě stojí na skále korunovaný levhart přirozené barvy proti zelenému lesu v pravé polovině štítu. Na štítě stojí kolčí přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je rostoucí levhart ze štítu.
Za české války stál na straně stavů a roku 1623 byl konfiskační komisí obviněn z účasti na vzpouře. Jeho majetek byl tehdy nemalý. Na Starém Městě pražském vlastnil od roku 1615 vlastnil dům v hodnotě 3500 kop českých čp. 145 U anděla na kohoutě (později jej zdědil jeho syn Václav), dále dům v novoměstské čtvrti sv. Jindřicha čp. 867, který roku 1621 prodal, další nemovitosti. Měl ovšem zřejmě vynikající kontakty, protože všechna obvinění vyvrátil a s pomocí sedmi svědků dokázal, že ačkoliv byl direktory jmenován vojenským hejtmanem Starého Města pražského, činil vše jen na oko. Naopak se prý snažil spolupracovat s císařskou armádou a věrnými panovníka a pomoci jim v příhodné chvíli získat pro císaře Ferdinanda pražská města. Podle tvrzení Václava Magrle ze Šobíšku a svědectví řady dalších se Jan Jezbera stal jako písař členem tajné konfederace, jejímiž členy byli vedle Václava Magrle i Rudolf Trčka, Janovský a Henrich z Frankenštejna a Bechyně, a zavázali se, že budou navždy stát při císaři Ferdinandovi II. Údajně si měli dopisovat s Adamem z Valdštejna a kurfiřtem bavorským. Spíše se však zdá, že se skupina vlivných evangelíků dohodla s některými stoupenci císaře a podařilo se jim dosáhnout amnestie. Sám Jezbera byl nejen osvobozen od žaloby, ale na přímluvu knížete Karla z Lichtenštejna také zcela omilostněn. Jan Jezbera později patřil ke služebníkům Albrechta z Valdštejna. Roku 1624 od něj koupil jako dědičné frýdlantské léno za 25 666 zl. 40 kr. statek Choteč u Jičína s vesnicemi Valdov a Karlov.
Zřejmě na Valdštejnovu přímluvu byl Jan 2. listopadu 1630 povýšen do rytířského stavu s novým jménem Jezberovský z Olivé Hory. Roku 1631 se stal císařským radou a zástupcem purkrabího Pražského hradu. Po Valdštejnově zavraždění byl obviněn, že si dopisoval s emigranty, měl s nimi tajné schůzky a zejména, že spolupracoval s Adamem Erdmanem Trčkou. Podezřele zřejmě vyhlíželo, že otec Adama Erdmana, Jan Rudolf Trčka, odkázal Jezberovskému a Hendrychovi Strakovi z Nedabylic odkázal statek Žireč s připojenými statky v hodnotě více než 75 000 zl. Žíreč však byla roku 1635 darována Ferdinandem II. jezuitům a majetek rytíře Jezberovského o rok později konfiskováno. Jan ale ihned požádal o jeho vrácení a po řadě přímluv mu bylo jmění skutečně v červenci 1638 navráceno. Za udělení milosti Jezberovský zaplatil 10 000 říšských tolarů. Zároveň se mu ale podařilo za úplatu dosáhnout převedení jeho lenních statků do svobodné držby.
Janův syn Václav Jezberovský (†1679) byl od roku 1647 místopísařem Království českého a císařským radou. Během obléhání pražských měst byl poručíkem svobodné staroměstské setniny. Jeho zásluhy byly připomenuty v listině pro Staré Město pražské z roku 1649. Dne 19. října 1652 byl povýšen do starého rytířského stavu Království českého s predikátem z Olivenbergu (von Oliuenberg) a byl mu polepšen erb:
V červeném štítě stojí na skále korunovaný levhart přirozené barvy s mečem v pravé tlapě. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je rostoucí levhart s mečem ze štítu.
Ještě roku 1652 byl Václav Jezberovský na českém sněmu přijat mezi starožitné rytířské rody. Zemřel roku 1679. Měl syna Bohuslava Vratislava, jenž získal několik vinic okolo Prahy. Všechny své zdejší majetky ale prodal a roku 1676 koupil statek Kovanice u Nymburka. Po jeho smrti zdědila panství nezletilá dcera Angelina Markéta, která je roku 1691 prodala.
ŽUPANIČ, Jan – FIALA, Michal, Praha 1648. Nobilitační privilegia pro obránce pražských měst roku 1648, Praha: VR Atelier, 2001.
FIALA, Michal, Tři studie k české renesanční renesanční heraldice (Znaky měšťanů Starého Města pražského v letech 1526-1618 ve světle Salbuchů), In: Heraldická ročenka 1994, s. 3-32.
