Dotzauerové původně pocházeli z hornofalckého Ebermannstadtu, ale již koncem 16. století se usadili v severočeských Kraslicích, kde se etablovali jako mlynáři. V 17. století konvertovali ke katolictví a souvislou rodovou genealogii je možné sledovat od Georga Dotzauera (cca 1631–1706). První významnou osobností rodu byl ale až Johann Florian Dotzauer (1788–1851). Vystudoval gymnázium v Chebu a později pokračoval ve studiu medicíny ve Vídni a Praze, které ale nedokončil. Stal se ale chirurgem c. k. armády, prodělal řadu vojenských tažení a roku 1813 byl dokonce přidělen k polnímu špitálu ruské armády, která tehdy operovala v Čechách. Roku 1813 se v Kraslicích oženil s Annou Marií Köhlerovou (1790–1843), dcerou zdejšího měšťana a původně řeznického mistra, který se zbohatl jako výrobce mušelínu. Věno Anny Marie a podpora její rodiny umožnili Johannu Florianovi koupit lékárnu U Orla, kterou později převzal jeho syn Adolf. Johann Florian byl také velkým kraslickým patriotem. Je autorem knihy Místopis města Kraslice a přilehlých obcí roku 1821 (Topographie der Stadt Graßlitz sammt Ortschaften im Jahre 1821), kterou ovšem vydal až roku 1870 jeho další syn Richard.
Oba synové Johanna Floriana vystudovali gymnázium v Chebu. Zatímco starší Adolf (1814–1856) převzal otcovu lékárnu, Richard (1816–1887) se měl věnovat obchodu a proto roku 1832 nastoupil tříleté učení ve Vídni. Vážně zde ale onemocněl a nepodařilo se mu získat výuční list. Z metropole proto odešel a roku 1836 nastoupil do obchodu s koloniálním zbožím v Prešpurku (Bratislavě). O tři roky později se ale do Vídně vrátil a začal pracovat jako obchodní cestující pro velkoobchodníka Alexandra Schoellera, do jehož firma se zaměřovala na prodej vlny, barvených látek a cukru.
Během cest Richard často zavítal do Prahy, kde se seznámil s Eleonore (1821–1914), dcerou svého vzdáleného příbuzeného, kralického rodáka a pražského obchodníka Josefa Dotzauera (1794–1878), s níž se roku 1844 v staroměstském kostele sv. Havla na Starém Městě oženil. Záhy začal pracovat v tchánově podniku, který obchodoval s látkami a barvivy a stal se společníkem jeho firmy. Protože původní sídlo firmy Josefa Dotzauera, dům čp. 492 v Železné ulici, přestal potřebám podniku dostačovat, koupil Richard roku 1854 dům čp. 1009 v Hybernské ulici v blízkosti nádraží, celnice a pošty a dal jej novogoticky přestavět.
V roce 1846 se Richard Dotzauer stal členem vstoupil do Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách, jež byla z iniciativy hraběte Chotka založena roku 1833. Záhy se stal sekretáře zastupitelstva pro obchodní záležitosti, v letech 1846–1860 byl členem předsednictva jednoty a měl na starost oblast ekonomie a obchodu, a dalších důležitých orgánů. V reakci na nacionalizaci veřejného života v roce 1860 z organizace vystoupil. Na konci 40. let byl Dotzauer uznávanou pražskou osobností, což se projevilo i roku 1848, kdy byl jmenován hejtmanem pražské Národní gardy.
Významnou pozici získal i v pražské Obchodní a živnostenské komoře, která stejně jako ostatní vznikla na základě zákona roku 1850. Jeho počátky v organizaci nebyly ovšem zrovna lehké. Angažoval se totiž ve sporu o obsazení úřadu prvního prezidenta komory a protestoval proti jmenování svého vzdáleného příbuzného Johanna Riedlovi (1801–1858), pozdějšího šlechtice Riedla von Riedenstein. Roku 1862 se však stal viceprezidentem a roku 1874 prezidentem této komory.
V době prvního burzovního krachu na konci 50. let 19. století utrpěl vážné finanční ztráty. Problémy však překonal, a protože zjistil, že k podnikání ve velkém je nezbytně potřeba úvěr, začal se angažovat i v bankovnictví. V roce 1863 se podílel na založení České eskontní banky a zasedal v její správní radě, byl také ředitelem Hypoteční banky království Českého a řadu let působil jako předseda správní rady České banky Union a dalších podniků.
Richard Dotzauer byl nejen významným podnikatelem, ale nemalé finanční prostředky poskytoval i na dobročinné účely. Za zásluhy prokázané při pražské povodni roku 1862, humanitární zásluhy a sociální podpora dělníků byl roku 1862 oceněn nejvyšším uznáním císaře Františka Josefa I. Za blíže nespecifikované zásluhy prokázané během války roku 1866 pak kabinetním listem 26. října 1866 získal Řád železné koruny III. třídy. Na jeho základě byl listinou z 12. března 1867 povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř/Ritter von a byl mu udělen erb:
Čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém červeno–zlatě polceném poli černá orlice s červeným jazykem. Ostatní dvě pole jsou modrá. Ve druhém je zlatý úl, k němuž se slétají zlaté včely, ve třetím zlatá kotva. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé je přirozený, zlatě a černě zbarvený kohout, přikrývadla černo–zlatá, červeno–zlatá, na levé pak černo–zlatě dělený gryf s červeným jazykem, přikrývadly modro–zlatá. Pod štítem se vine zlatá páska s černou devizou DEUTSCH UND FREI.
Byl také mecenášem umění a zasadil se o vznik Umělecko-průmyslového muzea v Praze, kterému daroval sbírku knih, a roku 1887 založil muzeum v Kraslicích, jemuž odkazem poskytl část svých sbírek. Významně se zasloužil o rozvoj celého Krušnoří a prosadil stavbu několika železnic, které přispěly k rozvoji tohoto regionu. Zemřel bezdětný roku 1887 v Praze. Kraslice město ocenily roku 1912 svého významného rodáka bronzovou sochou, která byla zničena po druhé světové válce. Na místě sochy mu byla roku 2023 odhalena pamětní deska.
--
Županič, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha 2023.
