Rod Clementisů (též Clementisz, Clementicz, Klementis, Klementisz) pochází z Horních Uher. Jeho prvním známým předem byl Daniel Clementis, který byl spolu se svými syny Martinem, Johannem a Matthiasem 13. května 1651 císařem Ferdinandem III. coby uherským králem povýšen do uherského šlechtického stavu a byl mu udělen erb:
V modrém štítě je na zeleném pahorku zlatý gryf se šavlí v pravé tlapě. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro-zlatými a červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je rostoucí gryf se šavlí ze štítu.
Šlechtictví rodu bylo vyhlášeno 18. prosince 1651 ve Zvolenské župě.
Po osvobození Uher z turecké nadvlády se část rodu přestěhovala na jih do oblasti Ostřihomi, Hatvanu, Kiskőrös, Gödöllő a Pešti. Clementisové byli evangelíky (luterány), z hlediska národnostního se velká část rodu během 19. století přihlásila k maďarskému jazyku. Svou roli nepochybně sehrál fakt, že mnoho z nich žilo v převážně či zcela maďarském prostředí. Například János Clementis (1792–1829) z Kiskőrös se roku 1822 v Rákoskeresztúr nedaleko Budína oženil s Cecilií Kossuthovou (1803–1887), vzdálenou příbuznou Lájose Kossutha.
Rod nikdy nepatřil mezi bohaté, někteří jeho příslušníci si ale udržovali solidní životní standart. V 19. století mezi nimi nacházíme advokáty, důstojníky i úředníky. Potomkem málo zámožné linie byl i dnes nejznámější příslušník této rodiny Vladimír (Vlado) Clementis (1902–1952). Narodil se na dnešním středním Slovensku v obci Tisovec (maď. Tiszló), ovšem jeho otec Ľudovít (1861–1946) pocházel ze Skalice nedaleko moravských hranic.
Ludovít byl učitelem na zdejší tisovské luteránské škole a ze stejných kruhů pocházela i jeho matka Marie Adéla (1876–1943), dcera kolínského rodáka Václava Vraného původem z české evangelické rodiny z oblasti Kolína. Václav Vraný vystudoval evangelické gymnázium ve Velké Revúci a v Uhrách následně pracoval jako učitel ve Vrbici u Liptovského Svatého Mikuláše. Uherskými vládnucími kruhy byl označován za pansláva. Po vydání školního zákona ministra Alberta Apponyiho z roku 1907 byl propuštěn a pracoval jako kustod Národního muzea v Turčanském Svatém Martinu.
Vladimír vystudoval gymnázium ve Skalici a následně právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Následně se začal věnovat advokacii. V letech 1926–1930 byl koncipientem a v letech 1931–1939 měl vlastní praxi v Bratislavě. Zároveň byl politicky činný.
Již roku 1924 vstoupil do Komunistické strany Československa a v letech 1934–1938 byl poslancem Národního shromáždění. Po rozpadu Československa emigroval přes Polsko do Francie. Původně měl podle plánů KSČ odejít do USA, kde měl šířit komunistickou ideologii. K tomu ale již nedošlo. Po vypuknutí války byl internován v táboře pro komunisty a následně vstoupil do československých zahraničních jednotek. Protože kritizoval pakt Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, byl vyloučen ze strany. Ve Velké Británii se účastnil vzpoury v Cholmondeley a byl následně britskou vládou internován. Na základě žádosti československé exilové vlády byl propuštěn a v letech 1941–1945 působil v rozhlasovém vysílání pro Československo (pod jménem Petr Hron).
Po návratu do vlasti byl opět přijat do KSČ. Stal se státním tajemníkem na Ministerstvu zahraničních věcí a po smrti Jana Masaryka v březnu 1948 ministrem zahraničí. Tento úřad zastával do března 1950. Od roku 1949 byl též členem Ústředního výboru KSČ. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen, o ok později odsouzen k smrti a 3. prosince 1952 popraven.
Rod dodnes žije na Slovensku i v Maďarsku.
--
