Prvním doloženým členem rodu Věžníků z Věžník byl Děpold z Věžník, jenž se připomínaná v letech 1370 až 1385 a který zemřel před rokem 1392. Psal se podle tvrzi Věžníky u Vlašimi, která byla déle než dvě staletí hlavním sídlem rodu. Užíval mluvící znak s hlavou hlídacího psa zvaného věžník:
V modrém štítu stříbrná hlava psa-věžníka se zlatým obojkem s kruhem. Na štítě stojí přílba s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je psí hlava ze štítu.
V polovině 16. století se rod rozdělil na českou a moravskou větev. Nejvýznamnější osobností moravské linie byl Adam Ladislav (†zřejmě 1673). Jeho otec Adam († okolo 1620) zůstal za stavovského povstání věrný Ferdinandu II., což významně urychlilo kariéru jeho syna, jenž se mu narodil v manželství s Magdalenou z Říčan. V letech 1642 až 1648 byl Adam Ladislav královským radou a místokomořím Moravského markrabství. S přihlédnutím k otcovým zásluhám i jeho vlastním službám byl 19. února 1647 povýšen do českého panského stavu. Erb ovšem zůstal nezměněn. O pět let později, 14. listopadu 1652, byl povýšen do starého panského stavu a opět bez změny erbu.
Adam Ladislav později zastával úřad generálního vojenského komisaře, v letech 1650 až 1657 byl hejtmanem Znojemského kraje a v letech 1656 až 1673 soudcem Zemského soudu. Měl dva syny. Markvart (†1701) neměl potomky a své statky odkázal manželce. Kryštof Pavel (†po 1706) byl stejně jako jeho otec hejtmanem Znojemského kraje a soudcem Zemského soudu. Byl však vysoce zadlužen a většinu svých statků musel rozprodat. Jeho synové Maxmilián a Josef Antonín drželi společně jihomoravské Strážovice, které ale prodali roku 1715. Další zprávy o této linii chybí a je pravděpodobné, že bratři byli posledními příslušníky moravské pošlosti.
Česká větev se na počátku 17. století syny Václava z Věžník (†po 1620) rozdělila do tří odnoží. Větev Bedřicha Leopolda (†1663) vymřela jeho vnukem Janem Josefem (†1757), jenž pro dluhy musel na počátku 40. let prodat všechny své statky. Další odnož založil Odolen (†1678), který jako jediný z Věžníků postavil roku 1631 jako evangelík na stranu Sasů při jejich vpádu do Čech a odešel s nimi následně do emigrace. Protože ale v roce 1635 konvertoval ke katolictví a vstoupil do císařské armády, byl omilostněn a získal zpět i majetek. Z jeho synů dva, Michal František (1661–1705) a Vojtěch (†po 1707), byli zcela jistě bez potomků a zdá se, že bezdětný zemřel i nejmladší Felix (1666–zřejmě 1714), který později sloužil jako major v armádě falckého kurfiřta. Obě tyto pošlosti zůstaly v rytířském stavu.
Nejznámější a nejvlivnější linii Věžníků založil Václav Rudolf (†1666), který udělal kariéru jako královský úředník. Devět let zastával funkci hejtmana Čáslavského kraje a následně se stal radou komorního soudu. Roku 1648 se účastnil obrany pražských měst a byl zraněn padající hradební zdí. Krátce po uzavření vestfálského míru se mu pak před Švédy podařilo zachránit hornické stroje v Kutné Hoře. Od roku 1655 získal od Ferdinanda III. dědičný úřad místolovčího Království českého a dne 25. února 1658 byl německy psaným diplomem povýšen do starého panského stavu Království českého s predikátem svobodný pán / Freiherr Wieznikh von Wieznikh. Při této příležitosti mu byl polepšen erb:
Čtvrcený štít s červeným srdečním štítkem s korunovaným dvouocasým lvem přirozené barvy. V prvním a čtvrtém černém poli je lovecká trubka s kováním a šňůrou, vše zlaté [úřad místolovčího], ve druhém zlatém černá korunovaná orlice a ve třetím modrém do středu štítu obrácená stříbrná hlava psa-věžníka se zlatým obojkem s kruhem. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby, pravá s černo-zlatými, levá s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem na pravé přílbě je doleva hledící černá korunovaná orlice, na pravé stříbrná hlava psa-věžníka se zlatým obojkem s kruhem.
Ze tří manželství měl nejméně pět dcer a dva syny, ze kterých ale Ladislav zemřel svobodný. Jediným dědicem se tak stal mladší Bernard František (1647–1714). Vystudoval filozofii a práva a po kavalírské cestě se roku 1671 ujal zděděných statků. Od roku 1676 byl radou dvorského a komorního soudu a od roku 1679 hejtmanem Čáslavského kraje. V této funkci rázně potlačil selské povstání roku 1680 a roku 1683 zajistil, aby pomocné armády táhnoucí proti Turkům k Vídni a do Uher prošly zemí bez obtíží. Na vlastní náklady hostil jejich velitele, zejména vévodu Kryštofa Saského, a zároveň zajistil, aby obyvatelstvo v jeho kraji bylo uchráněno násilností od procházejících vojsk. Ve válkách s Turky bojoval také jeho syn Bernard, který padl roku 1693 při obléhání Bělehradu. Za své zásluhy byl česky psanou listinou z 8. července 1694 povýšen do českého hraběcího stavu s predikáty hrabě z Věžník (v tehdejším pravopisu Wiežník) a Vysoce urozený.
Erb zůstal nezměněn.
Bernard František roku 1679 zakoupil panství Nové Dvory u Kutné Hory. Zdejší zámek přestavěl na honosnou barokní rezidenci, kterou obklopil nádherným francouzským parkem s rybníky a kanály. Navíc u císaře Leopolda I. zařídil povýšení Nových Dvorů na městys, do jehož znaku nechal vložit věžníkovskou psí hlavu.
Zemřel v roce u 1714 a byl pohřben v Týnském chrámu. Jeho nákladný životní styl a vysoký počet dětí vedli k tomu, že jeho dědicové většinu statku záhy prodali. Nové Dvory již roku 1722. První hrabě Věžník měl dvou manželství zřejmě dvacet potomků, ze kterých čtyři synové založili vlastní linie.
Nejvýznamnější a nejdéle žijící pocházela od Františka Xavera (†1789), jenž se roku 1738 stal radou apelačního soudu v Praze, následně radou královské reprezentace a komory a hejtmanem Nového Města pražského. I v dalších letech rychle postupoval po úředním žebříčku. Roku 1762 se stal prezidentem apelačního soudu a od roku 1783 do své smrti zastával úřad nejvyššího hofmistra. Těšil se plné důvěře Marie Terezie a Josefa II. a byl opakovaně vyznamenán – stal se c. k. komořím, tajným radou a komandérem uherského řádu Sv. Štěpána. Za jeho syna Emanuela (1768–1806) ale došlo k nečekaně rychlému úpadku rodiny a rozprodeji všech statků.
Emanuelovi se v manželství s hraběnkou Aloysií Wurmbrandovou (1775–1818) narodilo sedm dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě dcery. Emanuel hrabě Věžník zemřel 11. května 1806 jako poslední člen rodu po meči.
Po přeslici byly posledními členkami dcery Anna (†1861), od roku 1819 manželka Paula rytíře Madera (†1855), a Walburga (1803–1877) provdaná od roku 1827 za Johanna Josepha hraběte Sporcka (1795–1850). Zajímavé je, že se nejstarší syn Walburgy a Johanna Josefa, Eduard hrabě Sporck (1828–1908) roku 1857 oženil se svou sestřenicí Johannou von Mader (1832–1907), dcerou Anny Věžníkové a Paula Madera.
