Šlechtické tituly

Automaticky po povýšení získával šlechtic právo na označení stavu a predikát (přídomek) z – či německy von. který kladl mezi jméno a příjmení, respektive mezi titul a příjmení. Zejména v českém prostředí se ve druhé polovině 19. století objevovaly pokusy nově udělená šlechtická jména bohemizovat, ale s neuspokojivým výsledkem. Zatímco však v němčině vyhlíží jméno Karl von Habermann zcela přirozeně, český ekvivalent Josef ze Zítků, Vincenc šlechtic z Jirušů či Václav rytíř z Bělských zní poněkud křečovitě. Ve věci šlechtických jmen platila v monarchii přísná pravidla a podle rakouských zákonů bylo dokonce neužívání šlechtických titulů v úředním styku podobným prohřeškem, jako jejich neoprávněné používání.

Knížecí stav

  • František kníže z Thunu a Hohensteina
  • Ferdinand kníže Kinský z Vchynic a Tetova

Hraběcí stav

  • Leopold hrabě ze Sternbergu
  • Děpold hrabě Czernin z Chudenic

Stav svobodných pánů

  • Ferdinand svobodný pán Kotz z Dobrsche
  • František Ladislav svobodný pán Rieger

Rytířský stav

  • Josef rytíř Bartoň z Dobenína
  • Karel rytíř Kořistka

Šlechtický stav

  • Josef von Zítek (podle dobového úzu též: Josef ze Zítků)
  • Václav Brožík z Valrose
  • Po zaplacení taxy možno získat predikát „šlechtic“
  • Václav Špaček šlechtic ze Starburgu
  • Karel šlechtic Hardtmuth
TITUL
ČESKY NĚMECKY
vévoda Herzog
kníže Fürst
hrabě Graf
svobodný pán Freiherr
rytíř Ritter
bez titulu (pouze „z“)
po zaplacení taxy možné udělení tzv. čestného titulu šlechtic
„von“
Edler

Titul se zásadně uváděl před příjmením (Karel rytíř Kořistka, německy Karl Ritter von Kořistka), v případě, že měl šlechtic predikát, následoval za příjmením (Karel svobodný pán Korb z Weidenheimu/Karl Freiherr Korb von Weidenheim, nikoli Karel Korb svobodný pán z Weidenheimu). Výjimku představovalo prosté šlechtictví, tedy šlechtictví bez titulu, kterému žádné označení stavu nepříslušelo. Kompenzací byla v tomto případě možnost získat nejen predikát, ale také tzv. čestný titul (Ehrenwort) šlechtic (Edler von). Bylo pak na jeho volbě, zda požádá o predikát, čestný titul, o obojí nebo se spokojí jen se slůvkem z (von) před příjmením. V případě, že si zvolil predikát, kladl jej bez označení stavu přímo za příjmení (Adalbert Redlich z Redensbrucku/Adalbert Redlich von Redensbruck) a totéž platilo, pokud se rozhodl pro čestný titul šlechtic (Karel šlechtic Unger/Karl Edler von Unger). Pokud si ale vybral kombinaci obou, došlo k zajímavé výjimce, kdy se čestný titul kladl až za příjmení (Václav Špaček šlechtic ze Starburgu/Wenzel Špaček Edler von Starburg). Tv. „čestný titul“ (Ehrenwort) „šlechtic“ (Edler) totiž nebyl označením stavu, ale jen ozdobou, kterou si podle své vůle mohli zakoupit příslušníci nejnižšího stupně šlechtické společnosti a ozdobit si jím své jméno.

Zdroj: Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha : Agentura Pankrác, 2006.

Poslední komentáře

Archivováno NK ČR