Židovská rodina Biedermannů pocházela z Uher a své přijmení přijala, jako ostatně řada jiných rodin této víry, až na základě nařízení Josefa II. z roku 1780. Jejím nejstarším předkem byl Simon (1656-1719), císařský vrchní dvorní faktor. Finančnictvím a obchodem se pak zabývali i další členové rodu. Své aktivity ale neomezovali jen na Uhry či habsburskou monarchii, jejich zájem sahal mnohem dále. Jechiel (1692-1750) tak byl dvorním faktorem braniborsko-ansbašského markraběte a Samuel (1696-1762) agentem ruské komory. Starší větev rodu později přijala jméno Todesco a ve druhé polovině 19. století postupně získala rytířský stav a baronát.
Biedermannové pochází od Michaela Lazara Biedermanna (1769-1843). Narodil se v chudé rodině v Prešpurku, odkud jako patnáctiletý přišel do Vídně. Odmítl se zde zabývat podomním obchodem, kterému se věnovala řada jeho spoluvěrců, a vyučil se řemeslu. Stal se kovorytcem a odborníkem na výrobu pečetidel. Získal dokonce zakázku na výrobu císařské pečeti, za což roku 1792 dostal povolení žít ve Vídni. Šlo o mimořádné privilegium. Židé byli z císařské metropole vystěhováni roku 1670 a v dalších letech zde směli žít jen nejvýznamnější jedinci, obvykle dvorní finančníci. Teprve roku 1783 císař Josef II. umožnil židům ve Vídni se usazovat, ovšem pouze na základě zvláštního povolení. Tato omezení zůstala v platnosti až do roku 1848.
Michael Lazar Biedermann získal roku 1800 od císaře Františka II. povolení otevřít si ve městě klenotnictví a o osm let později získal oprávnění k provozování velkoobchodu. Navíc již od roku 1801 vlastnil textilku v jihomoravské Telči. Zabýval se také obchodem s vlnou a dal impulz ke novému šlechtění ovcí, jejichž vlna byla k průmyslovým účelům lépe využitelná. Díky němu se také vlna stala jedním z nejvýnosnějších rakouských exportních artiklů a jen roku 1807 ji prodal Angličanům za celkem 600 000 zlatých konvenční měny. Jeho podnik, který se zabýval tříděním vlny, zaměstnával 300 dělníků a patřil mezi největší v Rakousku. Biedermann ale úzce spolupracoval i s císařskou vládou. Působil jako vládní komisař při vyšetřování falšování bankovek na počátku 19. století a během let válek s Francií poskytl Rakousku další cenné služby. Dodával říši obilí a císaři Františkovi bezúročně půjčil celkem 300 000 zlatých. Roku 1830 získal Michael Lazar čestný titul dvorního klenotníka.
Biedermann ale intenzivně podporoval i své souvěrce a spolu s Isaakem Löwem Hofmannem (1759-1849), pozdějším šlechticem z Hofmannsthalu, založil ve Vídni roku 1812 židovskou náboženskou školu. Značné peněžní prostředky poskytl i židovským špitálům, založil nadaci pro nemocné a penzijní fond pro vdovy a sirotky po židovských duchovních úřednících a učitelích. Navíc již roku 1812 zřídil stipendium ve výši 6500 zl. konvenční měny, ze kterého byli na studiích vydržováni tři nemajetní chlapci. Při příležitosti svých sedmdesátin pak tuto sumu zvýšil na 7000 zl. Biedermann také zajistil z vlastních fondů vídeňské židovské obci vlastního kazatele a také díky němu se vídeňská synagoga stala vzorem pro všechny židovské náboženské stánky v říši. Zemřel roku 1843 v Badenu u Vídně jako velmi bohatý muž. Jeho jmění tehdy obnášelo 16 milionů zlatých, které byly rozděleny mezi jeho jedenáct dětí.
Největšího věhlasu dosáhli synové Simon a Gustav, oba později povýšení do šlechtického stavu. V tu dobu byli ale oba již katolíky. Simon konvertoval pravděpodobně roku 1844, Gustav pak o dvanáct let později. Uherská linie pocházející od Gustava (1819-1880) získala roku 1867 zdejší šlechtictví s predikátem „Uszögh és Mosgó“.
Nobilitovaná rakouská větev pocházela od Simona (1804-1864). Pracoval v otcově velkoobchodě M. L. Biedermann et Comp., studoval v Anglii a Francii a procestoval značnou část Evropy. Ještě za otcova života se začal zabývat bankovnictvím a záhy se stal uznávaným odborníkem. Podobně jako jeho otec věnoval pozornost šlechtění ovcí v Uhrách a usiloval o rozvoj rodinné textilky v Telči. Výrobky z tohoto závodu, který již v první polovině 19. století zaměstnával 600 až 800 dělníků, byly předváděny i na světových výstavách. Roku 1844 byl jmenován württemberským konzulem ve Vídni (ze Stuttgartu pocházela jeho žena a on sám měl k této zemi blízký vztah) a krátce nato získal rytířský kříž řádu Württemberské koruny. Roku 1849 koupil spolu s mladším bratrem Gustavem jihouherská panství Mosgó v župě Somogy a Üszögh v župě Baranya o celkové rozloze více než 30 000 hektarů a vybudovali zde vzorový a prosperující zemědělský podnik. Na panství byl také zaveden chov uherských lipicánů. Biedermannové také upravili a modernizovali zámek v Mozsgó, Simon Biedermann pak zde založil obchodní akademii. Během revoluce 1848-1849 poskytl navíc státu vysoké půjčky a pomáhal vládě realizovat některé důležité finanční operace. Roku 1851 byl jmenován ředitelem privilegované rakouské Národní banky, c. k. burzovním radou a ředitelem privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda.
Zásluhy Simona Biedermanna ocenil císař František Josef řádem Železné koruny III. třídy, jež mu byl udělen kabinetním listem z 8. ledna 1860. Ještě v lednu požádal Simon c. k. ministerstvo vnitra o povýšení do rytířského stavu. Diplomem z 25. března 1860 získal titul rytíř Biedermann z Turony (Ritter Biedermann von Turony) a erb:
Černo-stříbrně čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli je pět zlatých včel (2:1:2), ve druhém a třetím tři stříbrná kosmá břevna. Na štítě dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s černo-zlatými přikrývadly je rostoucí černá orlice s červeným jazykem, na levé s červeno-stříbrnými přikrývadly pak stříbrný rostoucí beran, za kterým je stříbrné křídlo se třemi červenými kosmými břevny.
Simon rytíř Biedermann s Turony se oženil s Amalií (1812-1885), jež pocházela ze staré a zámožné rodiny Kaulla, kdysi dvorních židů ve Stuttgartu, se kterou měl několik dětí. Nejvyšších pozic dosáhl Robert (1849-1920), velkoprůmyslník a velkostatkář. Jeho zásluhy – jak podnikatelského, tak zřejmě i humanitárního charakteru, byly oceněny rytířský křížem řádu Františka Josefa, španělským řádem Isabelly Katolické s hvězdou a papežským řádem Sv. Řehoře s hvězdou. Navíc byl Robert španělským konzulem ad honores. Bez blíže uvedených důvodů (zřejmě z důvodu jeho dobročinných aktivit) jej císař František Josef nejvyšším rozhodnutím z 19. září 1903 povýšil bez taxy do stavu svobodných pánů. Diplomem z 9. prosince 1903 Robert získal predikát svobodný pán Biedermann z Turony (Freiherr Biedermann von Turony) a polepšený erb:
Černo-stříbrně čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli je pět zlatých včel (2:1:2), ve druhém a třetím tři stříbrná kosmá břevna. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní jsou dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s černo-zlatými přikrývadly je rostoucí černá orlice s červeným jazykem, na levé s červeno-stříbrnými přikrývadly pak stříbrný rostoucí beran mezi dvěma stříbrnými křídly, každým se třemi červenými kosmými břevny. Štítonoši jsou dva na bronzové arabesce stojící zlatí lvi s červenými jazyky. Na arabesce je zavěšena zlatá páska s černým heslem Honor et veritas.
Baron Robert se roku 1877 oženil s Adolfine svobodnou paní Popperovou z Podhragy, roz. Hlinikovou (1852-1917). Roku 1897 koupil od Anny Baltazii její část moravského panství Jevišovice s tzv. starým zámkem a o sedm let později získal i druhou část velkostatku i s novogotickým novým zámkem. Již roku 1916 ale Jevišovice prodal vídeňskému průmyslníku Wilhelmu rytíři Ofenheimovi z Ponteuxin. V manželství se narodily dvě dcery a syn. Starší Lucie (1878-1959) se roku 1898 provdala za c. k. důstojníka a pozdějšího poslance uherského sněmu Bélu hraběte Seherr-Thosse (1869-1920), mladší Stefanie (1880-1970) pak byla v letech 1906-1919 provdána za Johanna hraběte Attemse (1875-1942). Jediný syn Robert (1883-1918), místodržitelský konceptní praktikant, zemřel za první světové války při nehodě jako nadporučík zeměbrany přidělený k velitelství autodopravy.
Dalšími syny Simona rytíře Biedermanna byli Viktor (1845-1906), který zemřel bezdětný, a Otto (1852-1905). Otto měl s manželkou Margit rozenou Türköry de Algyest děti Margitu, Ilonu, Tibora (1891-1972), který i s rodinou emigroval po roce 1945 do Brazílie, a Laszla (1902-1987), jehož potomci dnes žijí převážně v Německu. Posledním Simonovým dítětem byl Rudolf (1854-1938). Roku 1889 se oženil s Elzou von Bleichröder (1865-1936), původem z velmi vlivné pruské bankéřské rodiny. Její děd, Gerson (1822-1893), byl 1872 Vilémem I. povýšen do šlechtického stavu a dosáhl této pocty jako druhá osoba této víry v Prusku. 18. května 1902 byl Rudolfovi udělen uherský baronát. V manželství se mu narodili synové Elek (1890-1924) a Imre (*1894), jimiž tato linie zřejmě vymřela.
ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou křížem, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
