Kolovrat-Krakovský (Kolowrat-Krakowský)

Páni z Kolovrat (podle staršího pravopisu z Kolowrat) patří mezi starobylé české rody. Jsou řazeny i mezi tzv. staropanské rody, které byly při uzavření českého panského stavu na počátku 16. století součástí této korporace a nemusely tedy být (jako např. Kinští či Smiřičtí) do jejích řad přijati.

Prvním historicky doloženým předkem rodu byl Albrecht z Kolovrat (†1391), jehož synové jej rozdělili do řady linií, které se psaly podle svých sídel. Od Albrechta (†1416) pocházela větev Libštejnských a Krakovských, od Mikuláše (†1393) Konhauzských a Žehrovských, od Purkarta (†1410) Bezdružických a Novohradských a od Herborta (†1420) Mašťovských.

Většina linií postupně vymřela. Jako první linie Žehrovských v roce 1510, těsně následovaná (1521) Kornhauzskými. V 17. století vyhasly opět dvě větve – v roce 1623 Mašťovských a roku 1642 Bezdružických.

Protože po bitvě na Bílé hoře (1620) začaly mezi příslušníky panského stavu rychle pronikat méně urozené a vzácněji dokonce neurozené osoby, uzavřeli příslušníci čtyř tehdy žijících linií Kolovratů 27. ledna 1629 zvláštní rodinnou smlouvu, podle které partnerky Kolovratů musely pocházet ze starého panského či rytířského rodu. V opačném případě měli být provinilci zbaveni nároku na erb a jméno rodu. Dokument byl 15. září 1634 potvrzen Ferdinandem II. a Kolovratové (či alespoň někteří členové rodiny) jej považovali za závazný, byl ovšem opakovaně porušován.

Když po Bílé hoře začalo docházet k masovému přijímání nových členů do panského stavu, dosáhli příslušníci větve Krakovských, Libštejnských a Novohradských záhy povýšení do hraběcího stavu a byl jim udělen tehdy vysoce prestižní predikát Hoch- und Wohlgebohren (Vysoce urozený), díky čemuž si zachovali své místo mezi aristokratickou elitou. Zatímco si Libštenští a Novohradští při této příležitosti nechali polepšit erb, Krakovští zůstali věrni původnímu znaku:

V modrém poli stříbrno-červeně polcená orlice se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem, zlatou korunou na krku a zlatou zbrojí. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě zavřená křídla, přední červené, zadní stříbrné, každé se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem.

Novohradští z Kolovrat vymřeli roku 1802, Libštejnští v roce 1861. Na základě rodových smluv přešly jejich majetky na větev Krakovských, která žije dodnes. Její příslušníci z několika podlinií byli postupně, od roku 1623, povyšováni do hraběcího stavu.

Dnešní Kolovratové-Krakovští pochází od Viléma Albrechta (1600–1688), císařského rady a komořího, nejvyššího sudího Království českého a člena místodržitelského kolegia, který byl diplomem daným ve Vídni 25. srpna 1671 povýšen do hraběcího stavu Svaté říše římské s predikátem Hoch- und Wohlgebohren (Vysoce urozený). Tento titul mu byl listinou danou také ve Vídni 24. listopadu 1674 potvrzen i pro české země.

Vilém také zajistil své potomky majetkově. Na základě povolení císaře Leopolda I. z 5. října 1681 vytvořil prostřednictvím své závěti pro staršího syna Jana Františka (1650–1723) a jeho potomky peněžní fideikomis v hodnotě 138 500 zlatých a pro mladšího Maxmiliána Norberta (†1721) reálný fideikomis z panství Týnec u Klatov – Běšiny. V případě vymření jedné z větví měla svěřenectví přejít na druhou.

Mladší větev vymřela po meči Janem Karlem (1815–1881), který byl duchovním. Posledním držitelem fideikomisu Týnec – Běšiny z této linie tak byl jeho starší bratr Karel Ludvík (1800–1869), po jehož smrti přešel na hraběte Filipa (1811–1879) z mladší odnože starší větve.

Dnes žijící Kolovratové pochází ze starší větve Jana Františka (1649–1723). Ta se v následující generaci rozdělila na starší a mladší odnož. Starší, březnickou, založil Vilém Albrecht (1678–1738). V jeho životě sehrál zásadní úlohu Jan Josef svobodný pán z Újezda (†1728), který přežil své syny i vnuky a jako poslední člen rodu, jenž do roku 1642 užíval jméno Jeníšek z Újezda, získal od císaře Karla VI. 20. dubna 1725 povolení odkázat své statky spolu s erbem a predikátem osobě podle své volby. 

Po jeho smrti panství s centrem v Březnici získal právě Vilém Albrecht a to na základě skutečnosti, že byl vnukem Anny Kateřiny hraběnky z Rozdražova (†1652), sestry matky barona Jana Josefa Hedviky Barbory z Rozdražova (†1677). Vilém Albrecht si následně podle přání svého strýce upravil jméno na hrabě Kolovrat-Krakovský, svobodný pán z Újezda/Graf Kolowrat-Krakowsky, Freiherr von Ujezd a také znak. Nobilitační diplom mu vydán nebyl (v těchto případech a v této době to ještě v této době nebylo nutné). Nový erb březnické větve měl následující podobu: 

Polcený štít. V pravém modrém poli stříbrno-červeně polcená orlice se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem na prsou, zlatou korunou na krku a zlatou zbrojí [Krakovský z Kolovrat]. Levé pole je šikmo černo-zlatě dělené s jednorožcem opačných tinktur s červeným jazykem [z Újezda]. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s červeno-stříbrnými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla, přední červené, zadní stříbrné, každé se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem [Krakovský z Kolovrat], z levé s černo-zlatými přikrývadly vyrůstá muž v černém šatu se zlatým šňůrováním, límcem, manžetami a opaskem a se zlatým palcátem v pozdvižené pravici [z Újezda].

Posledním potomkem březnické větve byl Jan Nepomuk (1794–1872), zvaný Hanuš, známý český vlastenec. Když v roce 1861 zemřel poslední příslušník linie Libštejnských, František Antonín Kolowrat-Liebsteinsky (1778–1861), známý protihráč kancléře Metternicha, od roku 1826 státní ministr a v roce 1848 krátce první rakouský ministerský předseda, zdědil Jan Nepomuk jak fideikomis Libštejnských Rychnov nad Kněžnou – Černíkovice, ale také touto větví držený fideikomis Novohradských z Kolovrat Velké Dvorce-Přimda a Košátky, protože tato větev vymřela již v roce 1802. Držba těchto majetků mu byla potvrzena výnosem Zemského soudu v Praze 19. srpna 1865.

O několik let později požádal Jan Nepomuk panovníka, aby mu bylo na základě zřizovací listiny svěřenectví Novohradských z Kolovrat z 20. března 1690 přijmout jméno a erb tohoto rodu. Dokument sice hovořil jen o povinnosti přijmout jméno Novohradských (není známo, proč je nepřijal František Antonín Libštejnský), císař František Josef I. ale jeho prosbě 24. února 1871 vyhověl. Následně, 6. dubna 1871, vydalo c. k. Ministerstvo vnitra potvrzovací listinu, kterou Jan Nepomuk hrabě Kolovrat-Krakovský-Novohradský, svobodný pán z Újezda/Graf Kolowrat-Krakowský-Nowohradský, Freiherr von Újezd získal nový erb:

Dělený štít, nahoře polcený. V pravém horním modrém poli stříbrno-červeně polcená orlice se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem na prsou, zlatou korunou na krku a zlatou zbrojí [Krakovský z Kolovrat]. Levé horní pole je šikmo černo-zlatě dělené s jednorožcem opačných tinktur s červeným jazykem [z Újezda]. Ve spodním modrém poli je stříbrno-červeně polcený orel se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem a korunovaným rakouským (červeným se stříbrným břevnem) štítkem na prsou a zlatou zbrojí [Novohradský z Kolovrat]. Na štítě stojí hraběcí koruna a na ní tři korunované turnajské přílby. Klenotem na prostřední s černo-zlatými přikrývadly je rostoucí muž v černém šatu se zlatým šňůrováním, límcem, manžetami a opaskem a se zlatým palcátem v pozdvižené pravici [z Újezda]. Na pravé s červeno-stříbrnými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla, přední červené, zadní stříbrné, každé se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem [Krakovský z Kolovrat], na levé s červeno-stříbrnými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla, každé se zlatým, jetelovitě zakončeným perisoniem, na předním červený štítek se stříbrným břevnem [Novohradský z Kolovrat].

Jan Nepomuk zemřel 26. června 1872. Své alodní statky (Březnici a další) odkázal Eduardovi hraběti Pálffymu (1836-1915), vnukovi své tety Marie Antonie (1763-1842) provdané za Rudolfa Karla hraběte Pálffyho (1750-1802).

Ostatní jeho panství přešla na mladší odnož této linie. Ta se obvykle označuje jako radenínská a jejím zakladatelem byl hrabě Filip (1688–1773). Jeho vnuci ji opět rozdělili na starší a mladší větev. Starší pocházela od Filipa Františka (1756–1836), jehož nejstarší syn Filip (1789–1868) získal po smrti Jana Nepomuka roku 1872 fideikomis Novohradských. Jeho syn Filip (1811–1879) zdědil nejen tato panství, ale také reálný fideikomis kolovratovské sekundogenitury Týnec – Běšiny. Neměl však potomky.

Fideikomis novohradských proto následně přešel na jeho bratrance Jindřicha (1826–1904). Tomu bylo císařem 17. března 1887 povoleno přijmout jméno Novohradských a psát se hrabě Kolovrat-Krakovský-Novohradský /Graf Kolowrat-Krakowský-Nowohradský. Ministerská potvrzovací listina byla vydána 17. dubna 1887. Erb si ale Jindřich změnit nenechal. Hrabě Jindřich neměl mužské potomky, které by fideikomisy mohly zdědit. Jeho bratr Arnošt (1827–1908) byl bezdětný a zemřel jako poslední příslušník této starší větve.

Mladší větev radenínské linie založil František Xaver (1783–1885). Jeho syn Leopold (1804–1863), c. k. polní podmaršálek a rytíř Řádu Marie Terezie, ovšem bez panovníkova souhlasu roku 1850  uzavřel sňatek s tanečnicí Natalií Blaszezyńskou (1828–1861). Byl proto postaven mimo službu, v roce 1852 pro dluhy uvězněn v sedmihradské pevnosti Karlsburg (dnes Alba Iulia) a tři roky nato propuštěn z armády. Po smrti své ženy dožíval ve vídeňském špitále pro chudé vojáky. Až na přímluvu jeho přátel jej císař nechal převést do důstojnějšího ústavu, kde záhy zemřel.

Sňatek s tanečnicí nejen ukončil Leopoldovu vojenskou kariéru, ale vedl i k více než půlstoletí trvajícímu nepřátelství této větve s druhou linií Kolovratů reprezentovanou Leopoldovým mladším bratrem Theodorem (1806–1875). Ten totiž jej v souladu s rodovým ustanovením z roku 1629 zažaloval u zemského soudu a požadoval rezignaci na příslušnost k rodině. Protože ale dohoda byla již dříve opakovaně porušena, soud stížnost zamítl s odůvodněním, že předpisy občanského zákoníku mají vyšší právní platnost než rodová ustanovení. Rozsudek následně potvrdil i soud vyšší instance.

Spor se plnou silou rozhořel roku 1879, kdy zemřel bezdětný Filip Kolovrat-Krakovský. Leopoldův syn Leopold Filip (1852–1910) se totiž stal hlavou mladší odnože Krakovských a majitelem fideikomisu Týnec u Klatov – Běšiny, což jeho strýc Theodor nehodlal akceptovat. Po smrti hraběte Jana Nepomuka roku 1872 na něj přešel fideikomis libštejnských Rychnov – Černíkovice . Ten byl vytvořen 18. srpna 1671 a jeho zřizovací listina sice neobsahovala povinnost přijmout jméno a erb zakladatelů, zato však podmínku, podle které se jeho vlastníkem mohl stát jen ten člen rodu, který pocházel z rovnorodého sňatku a uzavřel rovnorodé manželství, tedy vše dle rodové smlouvy z roku 1629.

Theodor při nakonec prohrál, spor se ale přenesl i na další generaci. Jeho syn Zdeněk (1836–1892) totiž císařským nejvyšším rozhodnutím z 20. června 1889 získal povolení psát se hrabě Kolovrat-Krakovský-Libštejnský/Graf Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský, aby se tak odlišil od starší, morganatické větve. Jak uvedl, o změnu erbu nežádal, protože znaky obou větví byly téměř totožné (Libštejnští měli na prsou orlice korunovaný rakouský štítek). Ministerská potvrzovací listina mu pak byla vydána s datem 28. července 1889.

Vztahy obou větví se ještě více vyostřily, když po smrti hraběte Jindřicha (1826–1904) Leopold Filip (1852–1910) zdědil svěřenectví Novohradských. Opět byl o jeho držbu veden soudní spor, ale i ten Leopold Filip nakonec roku 1906 vyhrál. Jméno ani erb si však upravit nedal.

Dnes tak žijí dvě linie Krakovských z Kolovrat. Starší, pocházející od Leopolda Filipa, která nosí jméno Kolowrat-Krakowský, a mladší (potomků Zdeňka), jíž náleží jméno Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský. Obě užívají původní erb Krakovských z Kolovrat.

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com