Martin Imbrišević (1801–1880) se narodil v katolické rodině v Peteraneci na slavonské Vojenské hranici v dnešním severovýchodním Chorvatsku. V Peteraneci bylo sídlo praporu hraničářského pluku č. 6 (djudrjevackého) a také jeho vychovatelna. Není vyloučeno, že právě tu Imbrišević absolvoval, protože k tomuto pluku 1. července 1818 nastoupil coby písař. Dne 7. prosince 1821 byl povýšen na desátníka a od 1. srpna 1826 šikovatele. Důstojníkem se stal po převelení k hraničářskému pluku č. 3 (ogulinskému), kam přešel k 1. březnu 1831 v hodnosti praporčíka. Již 1. září 1831 byl povýšen na podporučíka, 28. července 1835 na nadporučíka a 16. února 1845 na kapitán-poručíka.
Jeho rychlou kariéru umožnila až revoluce roku 1848. Byl se svým plukem nasazen do bojů v Itálii, opakovaně se vyznamenal a obdržel několik pochval od nadřízených. Poté, co 6. května 1848 osvědčil mimořádnou odvahu v bitvě u Santa Lucie, byl 28. června 1848 povýšen na hejtmana. Vyznamenal se také u 10. června 1848 u Vicenzy, za což byl bezprostředně po skončení boje vyznamenán ústní pochvalou maršála Radeckého a po skončení války, 11. července 1850, zmíněn i v jeho armádním rozkaze. Téhož roku se účastnil i bitev u Sommacampagne, Salionzy, Valleggia, Cremony a Milána a 21. března 1849 u San Sira v Piemontu.
Majorem se stal 25. srpna 1849 a zároveň byl z Itálie přeložen k hraničářskému pluku č. 10. Zde ale setrval jen do 30. srpna 1849, a následně přešel k hraničářskému pluku č. 14 (ilyrskému), kde sloužil do 31. prosince 1851. Roku 1850 byl jmenován vojenským velitelem a zároveň starostou města Bela Crkva (něm. Weißkirchen). 1. ledna 1852 byl opět přeložen, tentokrát k hraničářskému pluku č. 13 (rumunskému) posádkou v Banátu. Zde dva roky řídil okresní velitelství v sedmihradské Alba Iulii (něm. Karlsburg, maď. Gyulafehérvár) a následně byl čtyři roky velitelem hraničního kordonu na dolním Dunaji se sídlem v banátské Orşově.
Když zde zvláštní vyšetřovací skupina pod velením majora Tita Kargera začala hledat Kossuthem a jeho spolupracovníky ukryté uherské korunovační klenoty, byl pověřen zajištěním celé akce. Byl přítomen také nalezení klenotů 8. září 1853. Za tento čin mu císař František Josef I. udělil nejvyšším listem vydaným v Possenhofenu 19. října 1853 Řád železné koruny III. třídy. O nobilitaci ale Imbrišević dlouho neprojevil zájem.
28. srpna 1858 se stal podplukovníkem a současně byl přeložen k hraničářskému pluku č. 11 (banátskému) v jehož řadách se účastnil války v Itálii roku 1859. Podle zpráv nadřízených osvědčil mimořádnou odvahu v bitvě u Magenty 4. června, kde přišel o koně, a nakonec byl po nepřetržitém devítihodinovém boji s větší částí svého praporu zajat. Propuštěn byl až více než měsíc po uzavření příměří, 5. srpna.
19. dubna 1861 byl Imbrišević povýšen na plukovníka a velitele hraničářského pluku č. 11. Krátce nato, 19. května 1861, požádal o povýšení do rytířského stavu na základě Řádu železné koruny a o udělení predikátu von Aalion podle vrchu, na jehož úpatí byly uherské korunovační klenoty nalezeny. Erb, který si při této příležitosti navrhl, je pak pozoruhodným a narativním zachycením událostí, za které byl vyznamenán, doslova obrázkovou cestu za korunovačním pokladem.
Listinou z 23. října 1861 jej František Josef I. povýšil do rytířského stavu, udělil mu predikát rytíř Imbrišević z Aalionu/Ritter Imbrišević von Aalion a erb:
Čtvrcený štít. V prvním v modrém z vody vyniká kosmo stoupající skalnatá, nahoře zeleně porostlá hora, vše přirozené barvy. V levém horním poli ubývající zlatý půlměsíc. Druhé a třetí pole je stříbrné. Ve druhém poli se vidí ohnutá paže v hnědém rukávu se stříbrnou manžetou držící šavli se zlatým střapcem, ve třetím leží na zeleném trávníku mezi listnatými stromy přirozené barvy uherská královská koruna. Ve čtvrtém poli je kosmo lopata přes šikmo položený krumpáč násadou nahoru, obojí přirozené barvy. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby, pravá s modro-stříbrnými, levá se zeleno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou na každé tři pera, vpravo stříbrné mezi modrými, vlevo stříbrné mezi zelenými.
Tím dosáhl vrcholu své kariéry, protože ke konci roku 1861 odešel po více než 43 letech služby do výslužby. O šestnáct let později, roku 1878, mu bylo přiznáno nadační místo III. třídy v prestižní Alžběto-tereziánské nadaci (Elisabeth-Theresien-Stiftung) spojené s vyplácením zvláštní penze.
Martin rytíř Imbrišević von Aalion se nikdy neoženil a nezanechal potomky. Zemřel roku 1880 v rodné obci. Jeho nobilitační listina je dnes uložena v Chorvatském státním archivu (Hrvatski državni arhiv).
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
-----------
ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.
