Ferdinand Čenský (1829–1887) se narodil 29. května 1829 v Čáslavi. Během studií filozofie na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě se pokoušel literárně prosadit, ale zapojil se také do revolučních událostí roku 1848 a sblížil se spolupracovníky Karla Havlíčka Borovského, který byl jeho velkým vzorem. Když však roku 1851 vydal v Pražském večerním listě nekrolog svého učitele, filozofa a bývalého kněze Augustina Smetany, vyvolal značnou nelibost rakouských úřadů. Noviny byly zastaveny, Čenský zatčen a osm měsíců držen ve vyšetřovací vazbě na Hradčanech.
Po propuštění mu byla coby politicky podezřelému individuu nařízena (tehdy osmiletá) vojenská služba. Přestože byl na vojně z politických důvodů, nebyl jeho kariérní postup výrazně pomalý. V červenci 1852 se stal svobodníkem, v únoru následujícího roku desátníkem a srpnu 1854 se stal šikovatelem a zároveň posluchačem plukovní kadetky. Neustával přitom v literární činnosti, do českých novin zaslal překlady holandských a německých novel a také několik cestopisů. Jeho život změnilo přeložení do Itálie, kde se stal učitelem dcery svého generála. Důstojníkem se stal až krátce před válkou roku 1859, kdy byl povýšen na podporučíka a v této hodnosti se zúčastnil bitev u Melegnana a Solferina. Již tehdy získal renomé jako schopný pedagog. Po skončení konfliktu mohl požádat o propuštění, ale nakonec v armádě (není vyloučeno, že z ekonomických důvodů) zůstal. Jeho pozice se totiž radikálně změnila. Z podezřelého individua se stal respektovaným důstojníkem a učitelem v plukovní kadetní škole.
V Benátsku Čenský prožil i další válku roku 1866. Do bojů nezasáhl, protože působil jako zásobovací důstojník. Tutéž funkci zastával i po přeložení do Lince. Navíc se nadále podílel na výchově důstojnického sboru a právě z tohoto důvodu byl doporučen jako učitel českého jazyka a literatury na prestižní Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Zde působil od počátku listopadu 1870 až do září roku 1885. Jako vynikající učitel byl roku 1873 jmenován členem pedagogického týmu dvou synovců císaře Františka Josefa I., arcivévodů Františka Ferdinanda (později d´Este) a Otty, jež vyučoval českému jazyku. Pro chlapce sám vytvořil zvláštní čítanku, v níž je seznamoval nejen s jazykem, ale také s českou kulturou a tradicemi. Roku 1885 byly jeho pedagogické zásluhy oceněny rytířským křížem Řádu Františka Josefa.
V důsledku úrazu páteře i rostoucí obezity se však jeho zdravotní stav začal od počátku 80. let prudce zhoršovat a k 31. lednu 1886 odešel jako invalida do výslužby. Při této příležitosti mu panovník udělil titul a charakter majora s důchodem náležejícím k této hodnosti. Zemřel nečekaně v lednu 1887.
Ferdinand se roku 1873 ve Vídeňském Novém Městě oženil s Adolfinou Wurmovou (1844–1928), s níž měl dceru Ludmilu (1872–1896) a syny Jaroslava (1875–1956) a Bohumila (1879–1894).
Více než třicet let po jeho smrti, v dubnu 1918, požádali Adolfina s Jaroslavem (1875–1956) císaře Karla I. o povýšení do šlechtického stavu na základě zásluh Ferdinanda Čenského. Prosba byla doporučena c. a k. Ministerstvem války, které vyzdvihlo též Jaroslavovy zásluhy. Ten byl jako otec důstojníkem z povolání. Po ukončení Tereziánské vojenské akademie se v srpnu 1897 stal poručíkem pěšího pluku č. 56, o čtyři roky později nadporučíkem a v dubnu 1911 získal Vojenskou záslužnou medaili. V květnu 1911 byl v hodnosti hejtmana přeložen k pěšímu pluku č. 98, v jehož řadách se zapojil i do válečných operací za první světové války. Za hrdinství byl jako velitel praporu roku 1915 vyznamenán Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací, ale krátce nato, v září 1915, upadl do ruského zajetí. Zpět do monarchie se vrátil jako invalida 10. ledna 1918 na základě dohody o výměně zajatců. Záhy byl uznán schopným vojenské služby a v hodnosti majora, která mu byla přiznána s platností od 1. května 1917, zařazen opět k pěšímu pluku č. 98.
Šlechtický titul získal Jaroslav Čenský s matkou nejvyšším rozhodnutím císaře Karla I. ze 7. srpna 1918. Důležitou roli přitom mohl sehrát fakt, že Ferdinand Čenský byl učitelem císařova otce. Jinak totiž nároky kladené na žadatele o vojenské šlechtictví nesplňoval. Zúčastnil se sice bitvy a sloužil déle než 34 let, ovšem z toho 14 let na Tereziánské akademii jako učitel, a zástupcům této profese byl podle nárok na nobilitaci odepřen. Diplomem ze dne 21. října 1918 jim Jaroslavovi a Adolfině Čenským udělen titul šlechtic/Edler, resp. šlechtična/Edle, predikát z Činova/von Činov a erb:
Štít dělený cimbuřovým řezem o sedmi stínkách. Nahoře je rostoucí červený lev, dole jsou dva zkřížené meče se zlatým jilcem a záštitou, na zkřížení je položena stříbrná hvězda. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s červeno – stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě složená křídla dělená cimbuřovým řezem stříbrno – červeně, mezi nimi tři zlaté obilné klasy.
Protože diplom nebyl včas doručen, požádal Jaroslav v lednu 1919 německorakouské ministerstvo vnitra o vrácení tax za vyhotovení diplomu a v něm obsažené dispozice. Diplom mu byl nakonec předán až v červnu 1919.
Jaroslav Čenský šlechtic z Činova se roku 1919 oženil se Stanislavou Weingartovou. Měl syna Miloše (*1920), který se později stal doktorem práv a úředníkem československých státních drah.
---------------
POKORNÝ, Pavel R., Ferdinand Antonín Čenský. Heraldická ročenka 1977, s. 81–83.
KARLOVSKÝ, Adolf, K nobilitaci Čenských z Činova. Heraldická ročenka 1980, s. 78–80.
Županič, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
