Archivováno NK ČR

Zwiedinek ze Südenhorstu

V posledních desetiletích existence habsburské monarchie se do vysokých diplomatických funkcí dařilo ve stále vyšší míře pronikat příslušníkům nové šlechty, mezi kterou patřili i Zwiedinkové. Do šlechtického stavu byl povýšen Ferdinand Zwiedinek (1796-1872), původem z východočeské Litomyšle. Vstoupil do armády, v roce 1848 bojoval v Itálii a dosáhl hodnosti plukovníka dělostřelectva. 20. června 1854 získal na základě nařízení o systematizovaném šlechtictví důstojníků odměnou za dvaačtyřicetiletou službu šlechtický titul s predikátem Zwiedinek šlechtic ze Südenhorstu (Zwiedinek Edler von Südenhorst) a erb:
 
Dělený a nahoře polcený štít. V pravém horním černém poli je do středu štítu obrácená ruka ve zbroji se zlatými okraji, která drží dýku obrácenou k levému hornímu rohu pole. V levém horním zlatém poli stojí na zelené trávě červený lev držící v pozvednuté pravé přední tlapě hořící granát. Ve spodním modrém poli se vidí na zelené trávě stojící zlatá palisáda, za níž vyrůstá stříbrný hrad se dvěmi věžemi (každá s cimbuřím a dvěma kulatými střílnami nad sebou) spojenými zdí. Zeď má uprostřed černou bránu s polospuštěnou mříží a zlatá vrata otevírající se před palisádu. Nad branou vlaje stříbrný špičatý praporek. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s černo-stříbrnými a červeno-zlatými přikrývadly. Klenotem jsou tři pera: černé, stříbrné a červené.
 
Ferdinand měl z manželství s Annou (1817-1886), dcerou majora Antona Brunnera (†1845), sedm dětí – tři dcery a čtyři syny. Nejstarší Alois (1827-1908) byl c. a k. majorem dělostřelectva a zemřel bez mužských dědiců. Druhorozený Anton (1829-1903) byl také c. k. majorem. Oženil se s Franziskou, dcerou továrníka Karla Schidla (†1865) z Hranic na Moravě. S ohledem na ženu si 11. dubna 1879 vyprosil na císaři Františku Josefovi I. vyprosil povolení užívat predikátu Zwiedinek šlechtic ze Südenhorstu a Schidla (Zwiedinek Edler von Südenhorst und Schidlo). V manželství se mu narodili synové Karel (*1862), c. k. dvorní rada u Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni, a Ferdinand (*1868), c. a k. důstojník. Roku 1910 je připomínán jako podplukovník zeměbraneckého pěšího pluku č. 26. Jeho synem Erwinem (*1901) pokračovala starší šlechtická větev.
 
Nejmladší Johann (1945-1906), doktor filozofie, byl univerzitním profesorem a štýrským zemským knihovníkem. Za své zásluhy byl vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa. Jeho syn Otto (*1871), doktor práv a profesor na Vysoké škole technické v Karlsruhe, založil mladší šlechtickou větev.
 
Největšího věhlasu ze všech sourozenců dosáhl ale třetí Ferdinandův syn Julius (1833-1918). Na rozdíl od otce však nezamířil do armády, nýbrž do diplomacie. Zahájil ji jako konzulární úředník v Jeruzalémě a poté prošel řadou přidělení v oblasti tehdejší Osmanské říše. Stal se generálním konzulem a vystoupil tak na nejvyšší příčku konzulární služby. 27. října 1873 byl za svůj podíl při organizaci Světové výstavy ve Vídni vyznamenán řádem Železné koruny III. třídy, na jehož základě získal o dva roky později, 20. září 1875, rytířský titul a byl mu polepšen erb:
 
Dělený a nahoře polcený štít. V pravém horním černém poli je do středu štítu obrácená ruka ve zbroji se zlatými okraji, která drží dýku obrácenou k levému hornímu rohu pole. V levém horním zlatém poli stojí na zelené trávě červený lev držící v pozvednuté pravé přední tlapě hořící granát. Ve spodním modrém poli se vidí na zelené trávě stojící zlatá palisáda, za níž vyrůstá stříbrný hrad se dvěmi věžemi (každá s cimbuřím a dvěma kulatými střílnami nad sebou) spojenými zdí. Zeď má uprostřed černou bránu s polospuštěnou mříží a zlatá vrata otevírající se před palisádu. Nad branou vlaje stříbrný špičatý praporek. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Z pravé s černo-stříbrnými přikrývadly vyrůstá ruka s dýkou, z levé s červeno-zlatými přikrývadly rostoucí červený lev s granátem – obojí stejné jako ve štítu.
 
Oženil se s v manželství s Herminou Josefou Grimus von Grimburg (1837-1903), se kterou měl dvě dcery a dva syny. Starší Rudolf (1869-1888) zemřel v mládí a pokračovatelem rodu se tak stal mladší Erich (*1870). V polovině 70. let byl rytíř Julius povolán na Ballhausplatz. Císař František Josef jeho dosavadní služby ocenil 16. dubna 1880 řádem Železné koruny II. třídy, na jehož základě byl krátce nato, 9. června, povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán Zwiedinek ze Südenhorstu (Freiherr Zwiedinek von Südenhorst).
 
Dosavadní erb zůstal nezměněn, pouze na štítě přibyla baronská koruna.
 
Na ministerstvu zahraničí se Zwiedinek stal šéfem I. referátu (součást tzv. první, politické sekce ministerstva), do jehož kompetence patřily vztahy s Ruskem, Tureckem, Persií a balkánskými státy. V roce 1888 byl jmenován vyslancem a, když v roce 1906 odcházel do výslužby, byl nositelem nejvyšších tříd tří rakouských řádů.
 
Otcův vliv na Ballhausplatzu usnadnil kariéru také mladému Erichovi (*1870). Ten v rozporu s obvyklou praxí u konzulárních (ale nikoli diplomatických) úředníků neabsolvoval Orientální akademii, ale vystudoval práva na vídeňské univerzitě. V roce 1894 nastoupil do konzulární služby. O rok později složil konzulární zkoušku. Krátce po vstupu do konzulární služby byl Zwiedinek podobně jako jeho otec přidělen do Konstantinopole, kde záhy dosáhl hodnosti vicekonzula. Zde také v březnu 1897 požádal o souhlas se sňatkem Clarou Franzovou (*1868), dcerou rady c. k. zemského soudu ve Vídni. Nevěsta sice byla úplným sirotkem, disponovala však určitou hotovostí v České eskomptní bance v Praze a dalšími aktivy ve Vídni. Byla vychovávána spolu s bratry, ze kterých Otto (1871-1930) později dosáhl významného postavení v rakousko-uherské diplomatické službě, v rodině svého strýce Rudolfa Franze, který byl roku 1909 byl dokonce povýšen na barona. V dubnu 1910 byl titul ze zvláštní milosti přenesen i na Claru a její bratry.
 
V roce 1899 byl Erich převeden do diplomatické služby, kterou nastoupil jako atašé v Madridu. Rychle postupoval po hodnostním žebříčku a vystřídal řadu přidělení v atraktivních lokalitách (Londýn, Stockholm). V roce 1908 byl přeložen do Bernu a jmenován legačním radou II. třídy. Po několika letech pobytu ve Švýcarsku se ho ministerstvo zahraničí rozhodlo přeložit na prestižnější pozici na některém z rakousko-uherských velvyslanectví. Zwiedinkovi byl zpočátku nabídnut post velvyslaneckého rady v Tokiu. Nepopulární přidělení baron z rodinných důvodů odmítl. Tvrdil, že by vzhledem k nevyhovujícím místním podmínkám musel odcestovat bez dětí. Poukázal také na vysoký věk svého otce. Naznačil však zároveň ochotu přijmout odpovídající přidělení ve Washingtonu, tedy na druhém nejméně oblíbeném velvyslanectví.
 
V osobě velvyslance Constantina Dumby baron dostal schopného, ale trochu dobrodružného šéfa. Zpočátku stál v jeho stínu a současně se potýkal s finanční nouzí. Ballhausplatz mu proto výjimečně přiznal jednorázovou výpomoc 4 000 korun, tj. asi 800 dolarů. Profesně se Zwiedinek věnoval mimo jiné péči o internované rakousko-uherské státní příslušníky v Kanadě a spoluorganizoval sbírky peněz na pomoc zajatcům v Rusku. Do světel reflektorů se dostal až na podzim 1915, kdy jeho šéf Dumba musel v důsledku tzv. Archibaldovy aféry USA opustit.
 
Baron se poté ve Washingtonu etabloval jako důvěryhodný diplomat. Zwiedinkovo renomé však nemohlo zabránit roztržce mezi Rakousko-Uherskem a Spojenými státy, ke které došlo 8. dubna 1917. Po návratu z USA Zwiedinek působil na ministerstvu zahraničí a na podzim 1918 byl vyhlédnut pro funkci rezidenta v právě vzniklém samostatném Finsku. Úřad však kvůli rozpadu monarchie již nenastoupil. Nově vzniklá Rakouská republika ho místo toho v dubnu 1919 vyslala do Kodaně, kde byl pověřen likvidací tamního rakousko-uherského vyslanectví. Krátce před svým penzionováním byl v říjnu 1919 jmenován vyslancem. V roce 1921 se uvažovalo o jeho reaktivaci a měl být jmenován rakouským vyslancem v USA. Z cesty však sešlo, protože mu Spojené státy neudělily agrément. Zwiedinek tak již natrvalo zůstal mimo diplomatickou službu a zbytek života strávil převážně v Insbrucku.
V manželství s baronkou Clarou Ottovou se mu narodily dvě děti: dcera Anna (*1898) a syn Vitus (*1903).
 
Horčička, Václav, Erich svobodný pán Zwiedinek von Südenhorst. Poslední šéf rakousko-uherské diplomatické mise ve Washingtonu, Genealogické a heraldické informace, 2006, vol. XI (XXVI.), s. 28-35.
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Zwiedinek ze Südenhorstu (1875)rytíř Zwiedinek ze Südenhorstu (1875)141.7 KB
sv. pán Zwiedinek ze Südenhorstu (1880)sv. pán Zwiedinek ze Südenhorstu (1880)177.81 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře