František Zachariáš Römisch (1757-1832) – někdy v pramenech uváděný jen jako Zachariáš Römisch – patřil mezi podnikatele, jejichž vzestup byl nedílně spjat s válkami proti revoluční Francii. Válka také přinesla jeho textilní továrně v severočeských Mikulášovicích netušený odbyt a samotnému Römischovi nemalé jmění, které mu umožnilo zakoupit zemskodeskový velkostatek Malá Skála. Zároveň ale neváhal během válek vynakládat značné prostředky ve prospěch státu a snad riskovat svůj vlastní život. Když totiž roku 1813 francouzské a polské jednotky obsadily a plenily okolí Liberce, přijal, ubytoval a vydržoval ve svém zámku uprchlíky. Bez ohledu na možná nebezpečí pak podporoval jezdeckou divizi generála Adama Alberta hraběte Neipperga (1775-1829) při tažení proti Francouzům. Velkou zásluhou jiného druhu pak podle nejvyšších českých úředníků bylo i nákladné vybudování cest přes panství Malá Skála usnadňujících dopravu ze Smržovky do Jičína a Turnova. Za tyto zásluhy byl jako roku 1815 mezi 151 osobami, jejichž nevojenské zásluhy o vítězství nad Napoleonem ocenil císař František I. jen pro tuto příležitost zřízeným stříbrným civilním Čestným křížem.
Roku 1802 koupil Römisch za 335 000 zlatých a 300 dukátů od Františka Václava hrabě Des Fours-Walderode (†1809) panství Malá Skála. Tím se stal vrchností, k zařazení mezi společenskou elitu země mu ale scházel šlechtický titul.První žádost o titul podal roku 1817, zůstala ale nevyřízena. Vyřízena byla teprve jeho druhá suplika z následujícího roku. Römischovým hlavním argumentem byly zásluhy o stát několikerého druhu. Kromě výše zmíněných událostí z dob napoleonských válek nechal v Malé Skále vystavět školu pro 150 dětí, kterou vybavil knihovnou a jejíž učitelský personál platil z vlastních prostředků. Dále zdůraznil své zásluhy o rozvoj zemědělství v regionu, především v oblasti péče o lesy a chovu dobytka. Přiložil také osvědčení boleslavského krajského úřadu, který potvrzoval, že věnoval částku 1000 zlatých na humanitární účely.
Zřejmě díky byrokratickým obstrukcím byla ale žádost vyřízena až o pět let později. 6. ledna 1823 císař žádost schválil a po zaplacení povyšovací taxy byla Römischovi vydána listina, kterou mu byl udělen čestný titul šlechtic (Edler von) a erb:
Dělený štít. Horní pole je devětkrát stříbrno-modře kosmo dělené, v dolním poli stoupá do zeleného vrchu zlatý, zpět hledící, kráčející lev. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s modro-stříbrnými a modro-zlatými přikrývadly. Klenotem jsou tři paví pera - stříbrné, modré a zlaté.
Römischem původně navržený erb byl mírně odlišný. Lev stoupající do vrchu byl v horním poli a spodní pole bylo devětkrát modro-stříbrně šikmo dělené. Největší problém ale představovala přikrývadla, která byla jen modro-zlatá (přestože měl štít tři tinktury – nepočítáme-li barvu vrchu), absence helmovní koruny a klenot, kterým byla tři paví pera - stříbrné, černé a zlaté.
Přestože udělení prostého šlechtictví neznamenalo Römischovo povýšení mezi stavovskou šlechtu (nebyl mu udělen inkolát) a on sám zůstal na zvláštní hranici mezi měšťany a šlechtici (v jakési pozici „erbovního měšťana“ 19. století), byl na svůj nový stav patřičně hrdý. Svým erbem také nechal ozdobit většinu svých staveb, mimo jiné i nedávnou dokončený letohrádek (kapli) v Panteonu na zaniklém hradě Vranov, který přebudoval v romantickém duchu.
S manželkou Marií Theresií Seilerovou, dcerou obchodníka z Lipové u Děčína, neměl děti. Zemřel roku 1832 a byl pohřben pod kamenným pomníkem se sochou Víry na hřbitově na kraji Vranského lesa, který sám založil roku 1813. Žádný z jeho nástupců nedosáhl podobného věhlasu a to přesto, že mnozí dosáhli za svého života mimořádných úspěchů. První a poslední šlechtic Römisch odkázal své jmění bratrovi Janu Karlu Emanuelovi (1778-1853), který na rozdíl mezi šlechtickým titulem nikdy obdařen nebyl. Zemřel roku 1853 bez závěti a po létech dědických sporů koupil maloskalské panství roku 1866 Ludwig Oppenheimer (1843-1909) z Lipska.
