Archivováno NK ČR

Proskowetz z Proskowa a Markstorffu

Autoři: Jan Županič – Václav Horčička 
 
Proskowetzové patřili k rodinám, které své šlechtictví získaly díky podnikatelským úspěchům. Na počátku vzestupu tohoto rodu stál Emanuel Proskowetz (1818-1909), velkostatkář a cukrovarník. Narodil se v Praze jako syn Antona Proskowetze, velkoobchodníka a majitele domů. Po ukončení filozofických studií spoluzaložil roku 1850 spolu se švagrem Ferdinandem Urbánkem v moravských Kvasících cukrovar, který plně do svého vlastnictví získal o deset let později. Postupem času se vypracoval na uznávaného zemědělského odborníka a výraznou osobnost moravského cukrovarnictví a pivovarnictví. Byl také poslancem moravského zemského sněmu, působil jako prezident privilegované moravsko-slezské centrální dráhy a byl členem řady zemědělských a obecně prospěšných spolků. Město Kroměříž jeho činnost odměnilo čestným občanstvím, císař František Josefa pak roku 1860 rytířským křížem řádu Františka Josefa a 11. července 1872 také řádem Železné koruny III. třídy, na jehož základě byl listinou z 25. ledna 1873 povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř Proskowetz (Ritter von Proskowetz) a by mu udělen erb:
 
Čtvrcený štít. Jeho první a čtvrté pole je šikmo dělené s jelenem střídavých tinktur. Ve druhém modrém poli jsou tři zlaté včely (2:1), ve třetím modrém poli tři zlaté snopy (2:1). Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Z pravé s černo-zlatými přikrývadly vyrůstá zlatý jelen, na levé s modro-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla – přední modré se zlatou včelou, zadní zlaté. Pod štítem je zlatá páska s černým heslem CRESCAS LABORE.
 
O devět let později Emanuel požádal o udělení predikátu rytíř Proskowa a Marstorffu (Ritter von Proskow und Marstorff), který mu ministerstvo vnitra přiznalo po zaplacení příslušné taxy certifikátem z 31. března 1881. Erb zůstal nezměněn.
 
Emanuel rytíř Proskowetz se roku 1847 v Kroměříži oženil s Julií Urbánkovou (1826-1875), se kterou měl pět dětí – tři dcery a tři syny. Maxmilián (1851-1898) vstoupil do rakousko-uherské zahraniční služby a postupně se vypracoval do hodnosti konzula. Roku 1890 získal rytířský kříž řádu Františka Josefa a byl také nositelem Mariánského kříže řádu Německých rytířů. Roku 1898 zahynul při železničním neštěstí ve Fort Wayne ve Spojených státech amerických, kde působil na generálním konzulátu v Chicagu. Bezdětný a svobodný zemřel i nejmladší Felix (1863-1899), rytmistr dragounského pluku č. 12.
 
Rod tak pokračoval jen díky nejstaršímu Emanuelovi (1849-1944), který jako jediný následoval otce v jeho podnikatelských aktivitách. Byl uznávaným odborníkem na vodní hospodářství a dlouhá léta působil jako člen rady pro vodní toky a byl také členem a prezidentem správy cukrovarů. Jeho schopnosti byly roku 1901 oceněny rytířským křížem řádu Františka Josefa a o sedm let později řádem Železné koruny III. třídy. Po vzniku Československa se dočkal jmenování čestným doktorem Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství a roku 1926 byl jmenován čestným členem Československé akademie zemědělských věd v Praze.
 
Roku 1879 se jeho manželkou stala Julieta Robertová (1862-1901), dcera velkoobchodníka a továrníka Julia Roberta, jejíž věno dále rozmnožilo rodinné jmění. Manželům se narodily dvě dcery a dva synové. Mladší Ing. Wilfried (1887-1972) se stal podnikatelem. Nikdy se neoženil a zemřel v Mnichově.
 
Starší Gilbert (*1884) byl určen pro prestižnější kariéru. Protože Proskowetzové měli dostatek zdrojů a potřebných konexí, vyslal rytíř Emanuel svého syna do diplomatické služby. Mladý rytíř disponoval nejen penězi, ale i potřebným vzděláním. Po maturitě na gymnáziu v Kroměříži pokračoval studiem práv ve Vídni, které úspěšně ukončil v roce 1907. Díky přímluvě Jaroslava hraběte Thuna byl v roce 1908 přijat na Ballhausplatz a na podzim 1909 pak složil diplomatickou zkoušku. V hodnosti vyslaneckého atašé byl téhož roku přidělen do Konstantinopole. Po třech letech byl jmenován legačním tajemníkem II. třídy a přeložen do Buenos Aires, kde pak prožil celou válku. V únoru 1916 získal rytířský kříž řádu Františka Josefa.
 
V Buenos Aires Proskowetz zůstal až do konce roku 1919 – likvidoval totiž tamní rakousko-uherské vyslanectví. Po návratu do Evropy požádal o přijetí do československé zahraniční služby. Ve své žádosti ovšem přiznal, že „česky v cizině pozapomněl, učí se ale znovu, takže mluví dosti dobře a v nedlouhé době bude mluviti nezávadně“. Není vyloučeno, že právě tato pasáž jeho žádosti, kterou si neznámý úředník pražského ministerstva zahraničních věcí podtrhl, rozhodla o jeho osudu. Ministerstvo sice zpočátku projevilo zájem, nakonec však Proskowetze odmítlo a kariéra v československé zahraniční službě mu byla nakonec odepřena.          
 
 
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Proskowetz z Proskowa a Markstorffurytíř Proskowetz z Proskowa a Markstorffu160.37 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře