Podle ústní tradice měli Nádherní pocházet ze starého šlechtického rodu, jehož stopy se ztratily ve víru třicetileté války. Ve skutečnosti šlo o mlynářskou rodinu z Narysova na Příbramsku, kde je v letech 1672-1746 připomínán její první doložený předek Martin. S manželkou Ludmilou (†1771) měl syny Bartoloměje (1727-1805) a Františka (1734-1804) a možná i další děti, o kterých se ale nedochovaly zprávy. Oba bratři založili vlastní rodové linie, které byly během první poloviny 19. století povýšeny do šlechtického stavu.
Slávu starší větve založil Jan (1772-1860), nejprve železářský podnikatel a následně velkostatkář, jenž byl roku 1838 povýšen do šlechtického stavu s predikátem šlechtic (Edler von). Jeho syn Ludvík Karel (1800-1867) získal roku 1865 rytířský titul s predikátem „Borutin“ a v další generaci (v letech 1882 a 1898) se rodina posunula mezi svobodné pány. Nádherní z Borutína dokázali proměnit svůj majetek v politický a společenský kapitál. Jejich panství jim zajistila místo ve velkostatkářské kurii zemského i říšského sněmu a bohatství z nich udělalo vyhledávané partnery jak chudších, ale starobylých šlechtických rodů, tak rodin s významným slovem v průmyslu i politice Rakousko-uherské monarchie.
Osudy mladší linie jsou naprosto odlišné. Byli typickým příkladem šlechty z řad úředníků a intelektuálů, která své osudy spojila se službou státu a bližší svazky s aristokracií téměř nenavázala. Ovšem jejich vzestup byl zpočátku paradoxně rychlejší. protože právě mnohem blíže k samotnému centru moci. Právě tato blízkost a příslušnost k vysoké byrokracii byli hlavními důvody povýšení mezi šlechtu, ke kterému jinak neměli žádné majetkové předpoklady. Tato větev patřil mezi zástup „pracující šlechty“, v éře Františka Josefa tak početné, pro kterou zisk titulu neznamenal žádnou změnu dosavadního životního stylu.
Jejím předkem byl František Nádherný (1734-1804), který se Narysova přesídlil do Prahy a stal se zdejším měšťanem. V manželství s Rosinou Schabatovou měl dva syny. Mladší Ignác (1789-1867) byl vynikajícím lékařem. Narodil se v Praze, kde také absolvoval celá studia a roku 1812 získal na Karlo-Ferdinandově univerzitě hodnost doktora lékařství. Byl zřejmě mimořádně schopný, protože hned následujícího roku, v pouhých 24 letech, byl pověřen suplováním profesury katedry teoretického a později státního lékařství, kde byl roku 1814 definitivně potvrzen. O pět let později (1819) byl jmenován guberniálním radou, protomedikem a zdravotním referentem pro Čechy, čímž se zároveň stal také ředitelem lékařsko-chirurgických studií, trvalým přísedícím akademického senátu, prezidentem lékařské fakulty a nejvyšší autoritou pro lékařské záležitosti v Českém království. Roku 1823 byl Ignaz Nadherny zvolen rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity a později vyznamenán členstvím v řadě učených společností. Císař Ferdinand I. ocenil jeho zásluhy 21. listopadu 1835 udělením rytířského kříže Leopoldova řádu. Další rakouský panovník, císař František Josef I., jej pak jmenoval nejvyšším rozhodnutím ze 14. března 1857 c. k. ministerským radou a referentem pro lékařsko-chirurgická studia na státním ministerstvu ve Vídni a 12. září 1862, při příležitosti padesátiletého jubilea dosažení doktorského titulu, mu udělil komturský kříž řádu Františka Josefa. Roku 1863 byl penzionován a odešel do Prahy, kde roku 1867 zemřel. Jeho ženou byla Katharina Amesbergerová (†1883), s níž měl dcery Emilii provdanou od roku 1843 za MUDr. Franze rytíře Kiwische z Rotterau a Marii (1831-1902) a syny Johanna Karla (1833-1834) a Ludwiga (1818-1883). Za své zásluhy o stát byl nejvyšším rozhodnutím z 20. března 1835 povýšen bez taxy do šlechtického stavu s predikátem šlechtic (Edler von) a o tři roky později, 23. června 1838, pak byl spolu s bratrem Ignácem povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř (Ritter von). Listina byla vystavena ale až 23. července 1849 a teprve tehdy získali Nadherní erb, který byl podobný erbu jejich příbuzných (pozdějších Nádherných z Borutina):
Modro-červeně čtvrcený štít s červeným, stříbrně lemovaným srdečním štítkem, ve kterém se vidí tři stříbrné hvězdy (2:1). V prvním a čtvrtém poli je stříbrný do středu štítu obrácený dvojocasý korunovaný lev s červeným jazykem. Ve druhém a třetím je dvakrát lomené stříbrné břevno ve tvaru širokého M. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby, každá s červeno-stříbrnými a modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem na pravé přílbě jsou dvě otevřená křídla - pravé červené se třemi stříbrnými hvězdami pod sebou, levé modré se stříbrným břevnem, ve kterém je dvakrát lomené červené břevno ve tvaru širokého M. Z levé přílby vyrůstají dva rohy - pravý červeno-stříbrně, levý stříbrno-modře dělený. Pod štítem je modrá páska se stříbrným heslem Semper idem.
Ignácova linie pokračovala synem Ludwigem (1818-1883), c. k. dvorním radou finančního zemského ředitelství v Praze. Roku 1851 se v Praze oženil s Marií Fiedlerovou (1828-1894), se kterou měl pět dětí. Dětský věk ale přežila pouze dcera Olga († po 1912) a syn Edgar (1861 - † po 1912), c. k. zaměstnanec železnic. Edgar se zřejmě nikdy neoženil a s ním vyhasla i mladší rytířská linie.
¨
Starší syn Františka Nádherného (1734-1804), Franz (1786-1848) udělal kariéru jako státní úředník, kterou vyvrcholila jeho jmenováním referentem pro Moravu a Slezsko, ředitelem kanceláře při Spojené dvorské kanceláři ve Vídni a hodností dvorního rady. Za své zásluhy o stát byl nejvyšším rozhodnutím z 20. března 1835 povýšen bez taxy do šlechtického stavu s predikátem šlechtic (Edler von) a roku 1838 spolu s bratrem Ignácem povýšen do rytířského stavu. Franz byl od roku 1813 ženatý s Emilií Sebaldovou (1786-1873), se kterou měl dceru Rosinu provdanou Oroßovou a syny Franze (1814-1875) a Julia (1821-1900), kteří založili dvě samostatné větve rodiny nosící jméno von Nadherny.
Zakladatelem tzv. starší rytířské linie byl Franz (1814-1875), který stejně jako jeho otec působil ve státní službě. Jeho věhlasu ale nedosáhl a svou kariéru skončil jako c. k. dvorní rada u okresního hejtmanství ve Wiener-Neustadt a rytíř řádu Železné koruny III. třídy. Jeho manželkou byla od roku 1852 Marie svobodná paní Ghetaldiová (1831–po 1912) ze starobylého dubrovnického rodu Getaldićů, se kterou měl dcery Emilii a Elisu a syna Heinricha (†po 1918). Ten byl rytmistrem c. a k. osobní gardy harcířů a nositelem Mariánského kříže řádu Německých rytířů. Na samém konci existence podunajské monarchie byl adoptován uherským občanem Josefem Szüczem pod jménem von Nadherny-Szücz, což bylo potvrzeno výnosem uherského ministerstva spravedlnosti ze 4. května 1918. Od roku 1894 byl ženat s Rosou rozenou Weißovou (ovdovělou Grettlovou), ale manželství zůstalo bezdětné.
Větších úspěchů dosáhl mladší syn Julius, od kterého pocházela baronská linie rodu von Nadherny. Byl úředníkem a později c. a k. dvorním a ministerským radou na ministerstvu zahraničí a císařského domu a jeho zásluhy byly oceněny prestižnějším rytířským křížem Leopoldova řádu. Při příležitosti odchodu do výslužby mu byl nejvyšším rozhodnutím z 26. září 1882 udělen řád Železné koruny II. třídy, na jehož základě byl 6. listopadu téhož roku povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán (Freiherr von).
Jeho erb se nezměnil, jen na štít přibyla baronská koruna.
Julius se roku 1852 oženil s Friederikou, dcerou zámožného císařského rady Friedricha rytíře von Edlmana (†1880), advokáta v Klagenfurtu a majitele zemskodeskového statku Saager. Jeho mladší syn Ernst (1856-1922), komtur řádu Františka Josefa, byl ministerským radou na ministerstvu orby. Nikdy se neoženil a zemřel bezdětný. Starší syn Franz (1853-1919) šel v otcových stopách a stal se úředníkem ministerstva zahraničí. V říjnu 1876 se zde stal konceptním praktikantem. Přestože nikdy nepůsobil v diplomatické ani konzulární službě musel jako každý zaměstnanec tohoto resortu absolvovat diplomatické zkoušky, které složil v listopadu 1877, a následně byl jmenován konceptním praktikantem. Jeho působištěm se stal Domácí, dvorní a státní archiv, který spadal pod pravomoc ministra zahraničí, jenž byl zároveň ministrem c. a k. dvora. Baron Nadherny se zde roku 1880 stal koncipistou II. třídy. Na archivního koncipistu I. třídy byl povýšen v březnu 1886, v prosinci 1893 získal titul a charakter domácího, dvorního a státního archiváře, jímž byl jmenován v lednu 1896. Při příležitosti padesátého císařského jubilea získal roku 1898 také první ocenění, rytířský kříž řádu Františka Josefa. V listopadu 1903 získal titul a charakter sekčního rady, kterým byl jmenován v květnu 1905. V lednu 1911 získal řád Železné koruny III. třídy a v prosinci téhož roku byl po udělení titulu a charakteru dvorního rady penzionován.
V manželství s Anny Habitovou (1860-1913) se Franzovi narodila dcera Anny (*1882) provdaná za generálního ředitele rakouských spolkových drah JUDr. Josefa Paula Maschata, a syn Ernst (1885-1966), záložní poručík polního dělostřelectva a později herec a režisér. Byl dvakrát ženatý – poprvé s Marthou Markelovou (1885-1940), podruhé s Liou Panholzerovou (1903-1966). V prvním manželství se mu narodil syn Günther (1916-1997), doktor práv a rakouský státní úředník. Ten se roku 1943 oženil s Erikou Mayer-Loosovou (1919-1975), se kterou měl dcery Christiane Augustu (*1948) a Marii Theresii (*1952). Je Günther byl posledním příslušníkem mladší větve rodu Nadherných po meči.
Županič, Jan, Nádherní. Příspěvek k dějinám nové šlechty. Heraldická ročenka, 2003-2004, vol. XXVII., s. 84-131.
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.
