Mandl z Maldenau

Mandlové pocházeli z moravského Prostějova, města, kde se již od středověku nacházela početná židovská obec, jejíž význam vzrostl v 19. století. Mimořádného významu dosáhl ve druhé polovině konci 19. století Mayr Mandl (1821-1888), pozdější šéf firmy M. & I. Mandl und Schnek, Kohnberger & Mandl ve Vídni. Byl nejstarším synem Mosese Mandla a pocházel z rodiny, která se v Prostějově po generace zabývala obchodem s obnošenými šaty. Od roku 1843 provozoval Mayr samostatný obchod se starými oděvy. Od krejčovského cechu v Plumlově získal za úplatu tovaryšský list a roku 1850 byl jmenován mistrem (cechovního zřízení bylo s konečnou platností odstraněno až 20. prosince 1859). Přeorientoval se zároveň na výrobu levných nových oděvů a jeho podnik začal rychle prosperovat. Přitom se příliš neohlížel na státní zákazy a příkazy, o čemž svědčí fakt, že byl roku 1849 spolu s otcem vyšetřován pro podezření, že dodával uniformy a šaty uherským povstalcům. Pro výrobu šatů Mayr Mandl používal jak starších uniforem, které nechával přešívat, tak nových levných vlněných látek. Své výrobky prodával nejen v monarchii, ale záhy je začal exportovat na Balkán. Po Krymské válce se mu podařilo získat zakázku na výrobu oděvů pro tureckou armádu a krátce nato dodával šaty i armádě srbské a řecké. Svůj podnik proto rozšířil a záhy vybudoval výrobní organizaci, ve které zaměstnával několik tisíc venkovských krejčí, přeškolených na novou profesi z přadláků bavlny. Roku 1858 získal tovární oprávnění k výrobě mužských oděvů. Když se o rok později stal společníkem firmy jeho bratr Ignaz (1823-1902) dostal podnik oficiální jméno „M. & I. Mandl“. Později se firma rozšířila o další společníky a nesla název byl „M. & I. Mandl und Schnek, Kohnberger & Mandl“.
 
Mandlova firma se stala největším oděvním podnikem v Evropě a to přesto, že byla založena převážně na rukodělné práci. Mayr Mandl položil základ pověstnému prostějovskému konfekčnímu průmyslu, který přetrval až do 21. století. Díky jeho podnikavosti získal prostějovský region neobyčejné specifikum: jednotlivé vesnice v okolí města se specializovaly na určitý druh oděvu. Počátek osmdesátých let přinesl neobyčejný významu firmy. Roku 1882 byl zřízen pobočný závod ve Vídni, sklad konfekce v Cařihradu, odkud byl zásobován Balkánský poloostrov a Blízký východ, a také textilní továrna v Moskvě, při které vznikla další obchodní síť. Mayr zemřel roku 1888 ve Vídni a byl pohřben na židovském oddělení zdejšího Ústředního hřbitova.
 
S manželkou Julií rozenou Pollakovou (1826-1908) měl šest dětí (tři syny a tři dcery), které se narodily ještě v Prostějově. Nejstarší syn Alois (1855-1889) byl od roku 1882 společníkem rodinné firmy. Působil také jako předseda spolku Rakousko-uherského spolku exportérů, ale zemřel v mladém věku. V rodinné firmě působil i zřejmě i druhý bratr Arnold (1857-1930), který ve Vídni založil židovskou podpůrnou nadaci.
 
Nejvyššího postavení dosáhl nejmladší ze synů Max (1865-1942). Byl společníkem rodinné formy a většinu svého života prožil ve Vídni. Za jeho působení měl rodinný závod na tisíc zaměstnanců, k výrobě byly užívány parní i elektrické stroje a mezi odběratele patřilo Turecko, Egypt, státy Severní Ameriky, Transvaal a Austrálie. Max Mandl bydlel na prestižní adrese na Börsegasse 10 v centru Vídně, nedaleko od burzovního paláce. Kromě tohoto domu mu patřil i sousední na Eßlingsgasse 2 a výstavný obytný a obchodní dům na Lothringerstraße 14 ležící nedaleko Schwarzenberského náměstí. Na rozdíl od svého otce se Max dočkal řady společenských ocenění. Byl důstojníken řádu Františka Josefa a jeho humanitární aktivity za první světové války byly oceněny Čestným odznakem Červeného kříže II. třídy.
 
Nedlouho po své uherské korunovaci, 30. prosince 1916, jej pak mladý císař Karel I. povýšil bez taxy do rytířského stavu. Max obratem požádal o vystavení diplomu a udělení predikátu Marwig, Maldenau nebo Dornvil, ze kterých mu byl povolen prostřední. Listinou z 21. března 1917 pak Max Mandl získal přídomek rytíř Mandl z Maldenau (Ritter Mandl von Maldenau) a erb, který svým šachovaným břevnem odkazoval na moravský původ nositele:
 
V modrém poli zlato-červeně šachované břevno provázené nahoře korunou, dole v hnízdě sedícím pelikánem krmícím svou krví tři mláďata – vše zlaté. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby s modro-zlatými přikrývadly, každá se zavřenými modrými křídly. Na pravé přílbě je na předním křídle zlatá koruna a na zadním zlaté břevno, na levé na předním zlaté ozubené kolo a na zadním tři zlatá břevna. Pod štítem je zlatá páska s modrým heslem Arbeit schafft Lebensfreude.
 
Max rytíř Mandl z Maldenau se roku 1896 ve Vídni oženil s Elsou (zemř. 1939), dcerou Bernharda Pollaka šlechtice z Parnau (1847-1911), velkoobchodníka ve Vídni. Manželé měli čtyři děti: dcery Margarethe (*1897), Annu (1898-1918) a Malvine Franzisku (*1899) a syna Martina Julia (*1909). Po zániku podunajské monarchie zůstala Maxova rodina ve Vídni a po zrušení šlechtictví přijala jméno Mandl-Maldenau. Roku 1926 firma M. & I. Mandl zanikla.
 
Po anšlusu Rakouska byli Mandlové vystaveni nacistické perzekuci a rozhodli se pro emigraci. Jejich majetek byl arizován a Maxova vzácná umělecká sbírka s více než 80 cennými obrazy vykoupena za zlomek skutečné ceny. Elsa zemřela již roku 1939 ve Francii, Max o dva roky později v Portugalsku. Na konci první dekády 21. století přistoupilo Rakousko k jednání o restituci majetku Mandlů-Maldenau. 20. listopadu 2009 doporučila rada Národního fondu Rakouské republiky pro oběti nacionálního socialismu (Nationalfonds der Republik Österreich für Opfer des Nationalsozialismus) spolkové ministryni vyučování, umění a kultury navrácení zachovaných částí sbírky Maxovým potomkům.
 
 
Duizend-Jensen, Shoshana, Jüdische Gemeinden, Vereine, Stiftungen und Fonds: "Arisierung" und Restitution, Wien 2004
Myška, Milan a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostrava 2003.

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com