Archivováno NK ČR

Löwenthal z Linau

Rod Löwenthalů měl své kořeny v německém městě Aschaffenburg, odkud se na počátku 20. let 19. století přistěhoval do Vídně. Vzestup rodiny je spjat s osobou Josefa Michaela Löwenthala (1796-1872), který krátce po svém příchodu do hlavního města podunajské monarchie roku 1824 přestoupil ke katolické církvi. Od mládí se zabýval obchodem, potřebné znalosti získal ve Frankfurtu a Mnichově a roku 1827 založil ve Vídni vlastní obchodní dům. Roku 1842 byly jeho zkušenosti oceněny povoláním do výboru rakouské Národní banky, jejímž ředitelem se později stal. Od roku 1840 působil také v První rakouské spořitelně (Erste österreichische Sparkasse), kde se později stal ředitelem, a postupem času se stal funkcionářem řady dalších institucí, mimo jiné byl od roku 1850 ředitelem První rakouské pojišťovací společnosti (Erste österreichische Versicherungsgesellschaft). Jak bylo zvykem, neopomíjel ani humanitární aktivity a byl členem dobročinných organizací. Za své zásluhy byl jmenován císařským radou a kabinetním listem z 21. července 1866 jej císař za „neustálou věrnost císařskému domu“ vyznamenal řádem Železné koruny III. třídy, na jehož základě byl 1. září téhož roku povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř Löwenthal z Linau (Ritter Löwenthal von Linau) a byl mu udělen erb:
 
Ve stříbrném štítě červené břevno se zlatým kráčejícím lvem s červeným jazykem, které je provázeno po obou stranách pěti modrými routami vedle sebe. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s modro-stříbrnými přikrývadly jsou dvě otevřená černá křídla, mezi kterými se vidí dvě zlaté hvězdy, z levé s červeno-zlatými přikrývadly vyrůstá zlatý lev s červeným jazykem. Pod štítem je stříbrná páska s modrým heslem Wahr und Treu.
 
V povolání velkoobchodníka a bankéře následoval prvního rytíře Löwenthala jeho syn Ludwig Arnold (†před 1888), který se oženil s dámou z vážené a starobylé francouzské hraběcí rodiny Barbarou d´Orsay. Jejich syn Heinrich (1870-1915) se ale již s rodinnou tradicí rozloučil a rozhodl se pro dráhu diplomata. Měl proto nepochybně předpoklady – díky otcově rodině finanční zázemí, díky matce pak patřičný původ a také skvělou výchovu. Po smrti otce byl totiž vychováván v domě hrabat d´Orsey.
 
Po ukončení studia práv, zisku doktorátu a absolvování vojenské služby, nastoupil Heinrich v říjnu 1893 jako konceptní praktikant na dolnorakouské místodržitelství ve Vídni, odkud v listopadu následujícího roku přešel ve stejné funkci na ministerstvo zahraničí. V květnu 1895 složil diplomatické zkoušky a v červnu byl jako neplacený vyslanecký atašé přidělen do Drážďan. Odtud přešel v listopadu do Madridu, kde setrval tři roky a v dubnu 1898 se jeho novým působištěm stal královský italský dvůr v Římě. V únoru 1899 byl konečně povýšen a získal titul legačního tajemníka, kterým byl definitivně jmenován v dubnu 1902. V červnu 1902 byl přeložen na velvyslanectví do Tokia a o měsíc později mu byl za jeho dosavadní zásluhy udělen řád Železné koruny III. třídy. Vzdálené Tokio mu však nevyhovovalo, pocit odlehlosti dále zvýšila rusko-japonská válka. Löwenthalova matka proto naléhala na prvního sekčního šéfa von Méreye, aby byl její syn přeložen do Evropy, nejlépe do Berlína. Mérey žádosti vyhověl, místo do Berlína však byl Heinrich v lednu 1905 poslán do podstatně méně atraktivního v Bělehradu. V prosinci 1905 mu byl udělen titul legačního rady II. kategorie. O rok později, v lednu 1907, nastoupil novou službu na vyslanectví do Bernu a téměř přesně rok nato byl jmenován legačním radou II. kategorie. Od listopadu 1908 do prosince 1909 byl dočasně přidělen na vyslanectví v Athénách a v únoru 1910 nastoupil na velvyslanectví do Washingtonu. Zde ho zastihlo jmenování legačním radou I. kategorie. V květnu 1912 se jeho novým působištěm stalo velvyslanectví v Konstantinopoli a v říjnu 1913 byl opět vyznamenán, tentokrát komturským křížem řádu Františka Josefa s hvězdou. V únoru 1914, krátce před nastoupením prince Wilhelma z Wiedu na albánský trůn, byl jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem u jeho dvora. Ministr Berchtold jej totiž považoval za vynikajícího znalce tohoto regionu, jak také zdůraznil ve jmenovacím návrhu zaslaném císaři. Wilhelmova vláda ale netrvala ani rok. Neklidná země a vypuknutí první světové války jej donutily k emigraci a Albánii postupně opouštěli i zahraniční diplomaté. I rytíř Löwenthal se vrátil do Vídně, ale již v listopadu 1914 byl povolán do armády a nastoupil v Krakově. Zde také (pravděpodobně v důsledku zranění) 15. srpna 1915 zemřel jako poslední člen rodu.
 
 
Jäger-Sunstenau, Hanns, Die geadelten Judenfamilien in vormärzlichen Wien, Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der philosophischen Fakultät der Universität Wien, Wien 1950.
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha: Agentura Pankrác, 2009.
 
 

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Löwenthal z Linau (1866)rytíř Löwenthal z Linau (1866)182.24 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře