Archivováno NK ČR

Lämel

Není mnoho rodin, které měly pro židovskou obec rakouské monarchie stejný význam jako Lämelové. Jejich vzestup je spojen se jménem Simona Lämela (1766-1845), který se narodil jako nejstarší syn v zámožné rodině v západočeském Městě Touškov. Záhy se u něj projevilo mimořádné nadání pro obchod. Roku 1787 se osamostatnil a přestěhoval do Prahy. Zde založil vlastní podnik, z něhož se později stal velkoobchod. O rok později se oženil s Barborou (Babettou) Duschnesovou (1769-1859), původem z bohaté rodiny z pražského ghetta.
 
Lämelův podnik se specializoval na obchod vlnou a protože potřebné dodávky z monarchie vázly, neváhal Simon radou i penězi podporovat šlechtění domácích ovcí. Podobně pomáhal i výrobcům suken (zejména z města Liberce) při nákupu surovin a odbytu výrobků. Díky tomu získal značné jmění, ale jeho majetek neobyčejně narostl až během napoleonských válek. V této době nejen zbohatl, ale prokázal také mimořádné služby monarchii. Když roku 1801 Francouzi obsadili Horní Rakousy a zabavili na Dunaji lodě s obilím, tabákem, vlnou a solí, podařilo se mu pomocí prostředníka jménem Rehms z jihoněmeckého Freiburgu, který byl dříve francouzským občanem, vykoupit všechno zboží a materiál za pouhou třetinu ceny. Vše pak s malým ziskem odprodal zpět státu. Od Francouzů koupil také zahraniční směnky, jenž vyměnil ve Vídni za bankocetle, čímž pomohl sanovat státní měnu. O několik let později, roku 1805, pak s jedním společníkem získal od napoleonských vojsk dělostřelecký materiál v hodnotě téměř 3,2 milionů zlatých za pouhou třetinu ceny a postoupil jej eráru. Za další války roku 1809 zapůjčil městu Vídni opakovaně nemalé finanční částky na zaplacení kontribuce, kterou požadovala velení francouzské armády, a částkou 30 000 zlatých vypomohl také pražskému mincovnímu úřadu.
 
Simon Lämel při těchto obchodech nezchudl, rozhodně ale také výrazně nezbohatl a navíc opakovaně riskoval svůj život a majetek. Zřejmě z tohoto důvodu jej císař František I. listinou z 5. prosince 1811 povýšil do šlechtického stavu s predikátem šlechtic Lämel (Edler von Lämel) a udělil mu erb spojující rakouský znak se symbolem jeho velkoobchodního podnikání:
 
Modrý štít se zlatou hlavou, ve které je černá rostoucí orlice s červeným jazykem. Ve štítě kráčí na zeleném trávníku beránek přirozené barvy. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s modro-zlatými přikrývadly. Klenotem jsou otevřená křídla, pravé dělené zlato-modře, levé obráceně, mezi kterými je zlatá hvězda.
 
Je mimořádně zajímavé, že text listiny uvádí jako důvod Lämelovy nobilitace zejména jeho zásluhy o rozvoj obchodu s vlnou v českých zemích a Rakousku, a následně dary na dobročinné účely, zatímco mimořádné zásluhy o Rakouské císařství ponechává stranou.
 
Povýšení do šlechtického stavu přineslo Simonovi řadu výhod. Především nemusel ani on, ani jeho rodina bydlet v ghettu, a roku 1813 mu bylo povoleno přestěhování a přenesení sídla firmy do Vídně, o které usiloval již od roku 1811. Podmínkou bylo jen to, že bude současně provozovat bankovní a obchodní dům i v Praze. V hlavním městě Českého království se však již nemusel tísnit v přelidněné židovské čtvrti, ale mohl se usadit mezi křesťany. Na samém konci napoleonských válek roku 1813 jej maršál Karel kníže Schwarzenberg jmenoval armádním komisařem. Jako uznávaný obchodních a bankéř se později podílel na vypracování řady expertíz k celní a obchodní politice monarchie. Úzké kontakty měl i s básníkem, prozaikem a dramatikem Johannem Wolfgangem Göthem, pro kterého vyřizoval některé bankovní záležitosti.
 
Šlechtic Lämel nikdy nezapomněl na své souvěrce a snažil se je všemožně podporovat. Na vídeňském kongresu se spolu s bankéři Eskelesem a Arnsteinem neúspěšně snažil o zrovnoprávnění židů. Roku 1817 se mu podařilo dosáhnout snížení židovské daně v Čechách o 72 000 zlatých konvenční měny a příslibu císaře Františka, že daň zcela zruší, což se také za vlády jeho syna Ferdinanda roku 1846 stalo. Do té doby však jako jediný z českých židů, kteří se přestěhovali do Vídně, sám a dobrovolně tuto daň platil. Zastával řadu funkcí v židovských náboženských obcích v Praze a Vídni a založil pro židy špitál a školu.
 
Simon zemřel roku 1845 ve Vídni. Manželka Babetta jej přežila o čtrnáct let a zemřela ve vysokém věku v Benátkách. Roku 1856 založila v Jeruzalémě nadaci pro výchovu a vzdělávání židovských dívek-sirotků a když zemřela, byl na její památku v Praze založen Chudinský zaopatřovací ústav Barbory Lämelové. Simon a Barbora (Babetta) měli syna Leopolda a šest dcer. Jejich sňatkové aliance jsou mimořádně důležité a často stojí u počátku vzestupu rodin, do kterých se tyto dívky přivdaly.
 
Elise (1792-1868) se provdala za velkoobchodníka Heinricha Herze (zemř. 1849). Její dcera Mathilda (1826-1885) konvertovala ke katolictví, aby se mohla roku 1845 provdat za Karla Drahotína svobodného pána Villaniho (1818-1883). Manželem Theresie (1795-1870) byl pražský velkoobchodník Hermann Wiener (zemř. 1874). Jejich syn Eduard (1822-1886) byl známým vídeňským bankéřem a roku 1867 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem „z Welten“. Franziska Lämelová (1798-1859) se stala manželkou Leopolda Jerusalema (1789-1842), pražského velkoobchodníka a továrníka, který byl roku 1841 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „šlechtic ze Salemfelsu“. Luisa (nar. 1800) se provdala za obchodníka s kancelářskými potřebami v Mnichově Lipmana Marxe (nar. 1797). Jejich syn Ludwig (1825-1893), správní rada banky Bodencreditanstallt, byl roku 1867 povýšen do rytířského stavu. Dcera Ida (1824-1899) si roku 1845 vzala vídeňského obchodníka Karla Fleischla (1818-1893), jenž byl roku  1875 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Marxowa“. O osudech dalších dvou dcer, Karoliny (1804-1866), provdané Ebersové, a Anny (nar. cca 1808), manželky Karla Jontofa, chybí bližší informace.
 
Dědicem Simona šlechtice Lämela se stal jeho jediný syn Leopold (1790-1867). Už za svého života jej otec jmenoval spolumajitelem rodinné firmy. Leopold pokračoval v Simonových aktivitách a roku 1841 založil v Čechách vůbec první přádelnu česané příze. Podílel se také na rozvoji říční dopravy a podporoval budování železnic. Roku 1825 stál u zrodu Pražské spořitelny (Prager Sparcasse), byl jejím prvním ředitelem a později řadu let zástupcem vrchního ředitele.
 
Patřil také mezi nejvýznamnější bankéře první poloviny 19. století. Od počátku 30. let poskytoval Rakousku velké úvěry a byl připraven i k osobním obětem. Když se roku 1831 dvorní bankéři zdráhali poskytnout státu půjčku ve výši osmi milionů zlatých, nabídl se, že úvěr zajistí sám. Tím poskytl monarchii značnou výhodu, ze které nakonec vytěžila půjčku nikoli osmi, ale dvaceti milionů. Císař František si tohoto postoje vysoce cenil a nařídil, aby byl při všech dalších jednáních o státní půjčku oslovován i Lämel.
 
Leopold proslul jako velký humanista. Když roku 1832 vypukla v Praze cholera, daroval velké finanční částky na zmírnění utrpení těch nejchudších. Přispíval také na údržbu židovského hřbitova, podporoval židovské pohřební bratrstvo, daroval nemalé prostředky pro vybudování židovského špitálu v Teplicích a podpořil založení židovské školy v Kolíně i řadu dalších projektů. Stejně jako jeho otec pokračoval v boji za zrovnoprávnění židů a úplné zrušení židovské daně.
 
Velkou odvahu prokázal za svatodušních bouří roku 1848. Spolu s dalšími obyvateli Prahy byl členem poselstva, které u generála Alfreda knížete Windischgraetze dosáhlo zastavení vojenských operací proti městu. Navíc se zavázal, že před útoky povstalců zajistí budovy celního úřadu a bank, ve kterých bylo uloženo půl milionu zlatých v bankovkách a dva miliony ve stříbře. Po zklidnění situace dosáhl u Windischgraetze navíc zrušení moratoria na všechny obchody realizované během pražské revoluce. Tím jednak uchránil rakouskou Národní banku před velkými ztrátami, jednak významnou měrou přispěl k obnovení kreditu pražských obchodníků.
 
Roku 1849 mu bylo uděleno měšťanské právo, byl povolán do obecní rady a stal se členem užší městské rady. Politicky se orientoval v duchu německého nacionalismu. Roku 1853 mu byla svěřena funkce předsedy výboru, který připravoval založení spořitelny pro český venkov a stál u počátků c. k. privilegovaného Kreditního ústavu pro obchod a živnosti (k. k. privilegierte Österreichische Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe), který vznikl roku 1855.
 
Za všechny tyto zásluhy, ale zejména za humanitární činnost, mu císař František Josef I. udělil kabinetním listem z 23. února 1856 řád Železné koruny III. třídy, na jehož základě byl diplomem ze 17. dubna 1856 povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř Lämel (Ritter von Lämel).
 
Erb, který získal jeho otec, se v zásadě nezměnil. Pouze na štít přibyla podle rakouských zvyklostí další přílba. Na štítě tak stály dvě korunované turnajské přílby s modro-zlatými přikrývadly. Z pravé vyrůstala černá orlice s červeným jazykem, levá nesla otevřená křídla, pravé dělené zlato-modře, levé obráceně, mezi kterými je zlatá hvězda.
 
V letech 1850-1856 byl Leopold členem české obchodní komory a roku 1861 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu. Zemřel v Praze roku 1867. Jeho manželkou byla od roku 1809 Sophie svobodná paní von Eichthal (1790–1861), nejmladší dcera bavorského židovského dvorního faktora Arona Eliase Seligmanna (1747–1824). Ten se nechal později pokřtít a roku 1814 jej bavorský král Maxmilián I. Josef povýšil do stavu svobodných pánů. Při té příležitosti odložil dosavadní jméno a začal se psát jen podle nového predikátu „von Eichthal“.
 
Leopold rytíř Lämel měl tři dcery a jeho smrtí vymřel rod po meči. Augusta (1817-1893) se provdala za francouzského bankéře, politika a člena Židovského centrálního komitétu v Paříži Leopolda Javala (1804-1872. Jedna z jejich dcer, Pauline (*1842), se později stala manželkou svého bratrance Johanna Theodora Jerusalema ze Salemfelsu (1831-1898). Další dcera rytíře Lämela, Julie (1823-1874), se provdala za Ludwiga Ladenburga, obchodníka ve Vídni, a později zemřela ve Florencii. Marie (1829-1880) později konvertovala ke katolictví a roku 1853 se provdala za lékaře a univerzitního profesora fyziologie v Jeně Jana Nepomuka Čermáka (1828-1873).

NáhledPřílohaVelikost
šlechtic Lämel (1811)šlechtic Lämel (1811)149.02 KB
rytíř Lämel (1856)rytíř Lämel (1856)156.55 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře