Archivováno NK ČR

Kubinzky, Kubinzky z Hohenkubina

Původ rodu Kubinzkych není dosud zcela objasněn. Jisté je, že šlo o židovskou rodinu, která podle některých zpráv pocházela ze slovenské Oravy a do Čech přišla počátkem 19. století. Podle jiných zpráv měli být Kubinští v Českém království usazeni již v polovině 18. století. Na počátku rodové slávy stál Josef Kubinzky (1775-1836), židovský obchodník a majetel realit v Praze. Jeho vzestup započal po vydání tolerančního patentu Josefa II., který zrušil většinu středověkých omezení a umožnil židovským podnikatelům konečně zhodnotit své schopnosti. Kubinzky se obratně zaměřil na textilním průmyslu, jenž za napoleonských válek zaznamenal velký boom. Založil továrnu na Smíchově a koupil řadu nemovitostí v Praze. Jeho tkalcovna patřila k nejmodernějším v Evropě a byla vůbec první strojní tkalcovnou v Rakousku. Roku 1808 se oženil s Theresií Epsteinovou šlechtičnou von Ankerberg (1784-1866). Její otec Wenzeslaus Epstein šlechtic von Ankerberg (1758-1824) byl židovský konvertita povýšený do šlechtického stavu. Ve Vídni zastával úřad dvorského sekretáře a je možné předpokládat, že svým vlivem zeti dopomohl k významným zakázkám.
 
Josef Kubinzky po sobě zanechal dva syny. Starší Moritz (1809-1859) vystudoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě práva a cameralia a od roku 1835 byl podílníkem v otcově továrně, kterou po jeho smrti zdědil. Řadu let působil na pražském magistrátu, byl ředitelem stavebního odboru a držitelem řady čestných funkcí. Jeho jediný syn Erst Karl (1859-1888) se odstěhoval do Německa a založil linii, která zůstala v měšťanském stavu.
 
Mladší Josefův syn, Friedrich (1814-1888) vystudoval stejně jako jeho starší bratr na na pražské univerzitě práva a cameralia a od roku 1839 pracoval v rodinném podniku, který rychle mohutněl. Roku 1844 bratři koupili od prof. JUDr. Michaela Schustera z Prahy parní přádelnu bavlněných vláken ve Svatém Janu pod Skalou, první podnik tohoto druhu v celých Čechách. Roku 1879 získal do svých rukou bývalou akciovou kartounku v Holešovicích.
 
Friedrich Kubinzky byl nepochybně významnou osobností a proto se mu také dostalo řady ocenění. Stal se rytířem řádu Františka Josefa, císařským radou a jeho vrcholným společenským úspěchem byl zisk řádu Železné koruny III. třídy, který získal nejvyšším rozhodnutím z 28. dubna 1884. Protože statuta tohoto řádu umožňovaly získání šlechtického stavu, Kubinzky privilegia využil. Připlatil si také za zvlášť honosné provedení listiny, za kterou zaplatil 500 zlatých, což tehdy představovalo bezmála roční plat poručíka c. k. armády. Diplomem ze 17. června 1884 získal titul rytíř (Rittter von) a erb, který odkazoval na jeho profesi a byl i zajímavým dokladem Kubinzkého vkusu:
 
Ve stříbrném štítě modrá špice provázená v každém horním poli modrou včelou. Ve špici stojí na ozubeném kole vycházejícím z paty štítu gryf s červeným jazykem držící v předních spárech vřeteno s navinutou nití, který je provázen třemi hvězdami (1:2) - vše stříbrné. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby s modro-stříbrnými přikrývaly. Klenotem jsou na každé přílbě dvě zavřená křídla – na pravé přední stříbrné, zadní modré, na levé obráceně. Pod štítem je stříbrná páska s modrým heslem Labore nobilitas.
 
V manželství s Aloysií von Dormitzer (1818-1893) se rytíři Friedrichovi narodili čtyři synové, z nichž ale Richard (* a †1855) zemřel krátce po narození. Protože se třetí syn Otto (1851-1893), jenž žil jako soukromník v Praze, nikdy neoženil, rozdělila se šlechtická linie Kubinzkých jen do dvou linií.
 
Nejstarší Friedrichův potomek Emil (1843-1907) se stal zakladatelem baronské větve, zatímco mladší Wilhelm (1846-1908) větve rytířské. Oba bratři se také rozhodli vzdát víry předků a konvertovali ke katolictví. Emil po otci zdědil textilní podniky, které patřily k nejvýznamnějším v Rakousko-Uherské monarchii. Udržoval úzké kontakty se zahraničím a jeho schopnosti byly mnohokrát oceněny. Hlavní těžiště jeho aktivit ovšem stále leželo v podunajské monarchii, zejména v Čechách, kde zastával úřad viceprezidenta pražské burzovní komory, byl prezidentem textilního kolegia, pražské burzy zboží a cenných papírů, viceprezidentem správní rady České eskomptní banky (Böhmische Escomptobank), správním radou Dolnorakouské eskomptní společnosti (Niederösterreichische Escompto-Gesellschaft) ve Vídni, prezidentem spolku průmyslníků Prahy a okolí, prezidentem eskomptní společnosti pro průmysl a obchod v Praze, cenzorem pobočky Rakousko-Uherské banky v Praze, prezidentem spolku rakouských bavlnářských průmyslníků, prezidentem tiskařské sekce téhož spolku, viceprezidentem a správním radou sokolovsko-chebské hornické společnosti a hejtmanem měšťanského pěšího sboru v Praze. František Josef jej navíc jmenoval císařským radou a udělil mu řád Železné koruny III. třídy.
 
Nejvyšším císařským rozhodnutím z 23. října 1901 byl Emil rytíř Kubinzky povýšen do stavu svobodných pánů s prominutím taxy. Listinou z 18. prosince téhož roku mu pak byl spolu s predikátem svobodný pán (Freiherr von) pozměněn erb:
 
Ve stříbrném štítě modrá špice provázená v každém horním poli modrou včelou. Ve špici stojí na ozubeném kole vycházejícím z paty štítu gryf s červeným jazykem držící v předních spárech vřeteno s navinutou nití, který je provázen třemi hvězdami (1:2) - vše stříbrné. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní jsou dvě korunované turnajské přílby s modro-stříbrnými přikrývaly. Z pravé vynikají tři pera, stříbrné mezi modrými. Na levé jsou dvě zavřená křídla, přední modré se třemi stříbrnými hvězdami (1:2), zadní stříbrné. Štítonoši jsou dva zlatí lvi s červenými jazyky a zbrojí stojící na bronzové arabesce, na které je zavěšena stříbrná páska s modrým heslemAge quod agis.
 
Nobilitace zřejmě ale nebyla bez závad. Kubinzky sice titul získal bez taxy (tj. s odpuštěním poplatků, což bylo obvykle důsledkem prokázaných mimořádných zásluh), ovšem s největší pravděpodobností na základě vysokého úplatku. Celá záležitost se na veřejnost dostala díky projevu českého poslance Václava Klofáče, který přednesl před poslaneckou sněmovnou 25. února 1902. Klofáč kritizoval zejména podezřelé renobilitační praktiky ministerstva vnitra, které právě na počátku 20. století vyvrcholily aférou nevídaných rozměrů, ale nešetřil ani vládu Ernsta von Koerbera. Předseda České strany národně sociální ministerského předsedu obvinil z kupčení s nobilitacemi a z vytváření tajného fondu k uplácení novinářů. Pro vládu byl případ značně nepříjemný, ale – jak to v podobných případech bývá velmi časté – po čase vyzněl do ztracena.
 
Po Emilově smrti zdědil jeho majetky syn Eugen (1870-1948), který ale nejdříve před nacisty, pak před komunisty uprchl do Londýna. Tato linie rodu vymřela na samém počátku 21. století roku 2002 baronem Friedrichem Emilem Louisem (1910-2002).
 
Zakladatel rytířské větve, Wilhelm (1846-1908), byl majitelem několika velkostatků v Rakousku, Sedmihradsku a Čechách, kde roku 1895 koupil spojené statky Trpísty, Třebel a Slavice. Ty po jeho smrti připadly synům, kteři se mu narodili v manželství s Bertou Fröhlichovou šlechtičnou von Feldau (1861-1942). Starší Ing. Rudolf (1882-1975) byl třikrát ženatý a dvakrát rozvedený. S první manželkou Hildegardou Streerovou von Streeruwitz (1880-1940), původem z patricijské rodiny ze západočeského Stříbra, jíž po rozvodu roku 1924 připadl zámek Slavice, měl syna PhDr. Rudolfa (1910-1942) umučeného v koncentračním táboře Oranienburg. Jeho synem je poslední mužský potomek tohoto rodu, profesor univerzity ve Štýrském Hradci, Dr. Karl Albrecht Kubinzky (*1940). Je ženatý a v manželství s Dorotheou Vorgincicovou se mu roku 1983 narodila dcera Verena.
 
Rudolfův mladší bratr Albrecht (1885-1972) byl zřejmě nejpozoruhodnější osobností celého rodu. Na rozdíl od svých předků nevynikal podnikatelským talentem, proslavil se spíše jako znalec umění a sběratel, svým způsobem ale došel z celého rodu nejdále. Vystudoval historii a pomocné vědy historické na univerzitě ve Vídni a specializoval se na numismatiku, heraldiku a genealogii. Jako jediný z Kubinzkých se totiž rozhodl rozejít s rodinnou tradicí a odlišit se od ostatních jak erbem, tak predikátem.
 
Albrecht rytíř Kubinzky se podobně jako řada jiných osob (mj. velmi často židovských konvertitů) od mládí angažoval ve prospěch katolické církve. Pomáhal mu v tom také jeho nemalý majetek, díky kterému mohl většími peněžními částkami přispívat na humanitární účely. Angažoval se zejména ve prospěch řádu Německých rytířů a za roční poplatek získal právo nosit nákrční Mariánský kříž řádu Německých rytířů. Jeho aktivity v této oblasti byly zřejmě značné, protože mu někdy okolo roku 1910 papež Pius X. za blíže nespecifikované zásluhy udělil titul tajného komoří di spada e cappa.
 
Krátce po této události se Albrecht rytíř Kubinzky požádal ministerstvo o udělení predikátu, což nebylo nijak neobvyklé, a o zásadní změnu erbu, což naopak neobvyklé bylo. Na základě povolení c. k. ministerstva vnitra a zaplacení příslušné taxy ve výši 315 korun se mohl od 2. dubna 1912 psát jako rytíř Kubinzky z Hohenkubina (Ritter Kubinzky von Hohenkubin). Při změně erbu ale ministerstvo tak vstřícné nebylo. Albrecht svou žádost oddůvodňoval tím, že jeho zemřelý děd si nechal udělit průmyslnický erb a on by si přál mít jiný znak, zemědělský, kterým by se odlišil od dalších větví rodiny. Jím požadovaný znak měl následující podobu:
V modrém poli stojí na zelené půdě červený vůl se stříbrným pásem kolem těla. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílby s červeno-stříbrnými a modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě otevřená černá křídla, mezi kterými vyniká stříbrný kůň se zlatým obojkem s kroužkem.
 
Důvody Albrechtova jednání si proto můžeme jen domýšlet. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když budeme tvrdit, že se tímto způsobem pokoušel dokázat neexistující příbuzenské vazby ke starému (a navíc křesťanskému) rodu Kubinszkých, který stejně jako jeho rodina měl mít kořeny na slovenské (tehdy uherské) Oravě. To je také s největší pravděpodobností také důvod žádosti o udělení predikátu Hohenkubin, které nejsou ničím jiným, než německým překladem či zkomoleninou maďarského přídomku de Felső-Kubin, který oravská rodina Kubinszkých užívala. Zde se však ctižádostivý papežský komoří dopustil omylu, protože erb s volem patřil rodině Kubinszkych de Alsó-Kubin. Pravděpodobně také proto byla Albrechtova žádost zamítnuta.
 
Pokud se ovšem ve Vídni domnívali, že tímto způsobem Kubinzkého záležitost vyřešili jednou provždy, měli se hluboce mýlit. Pouhé dva měsíce po získání predikátu Hohenkubin, 1. června 1912, totiž papež Pius X. Albrechtovi udělil dědičný titul papažského markýze. O uznání titulu v Rakousku ovšem v tuto chvíli nepožádal. Od listopadu 1913 totiž trvale žil ve Švýcarsku, kde po roce pobytu získal občanství. Švýcarsko bylo ve věci užívání šlechtických titulů značně liberální a Albrecht zde mohl svého markýzského titulu svobodně používat.
 
V prosinci 1913 získal Albrecht za zásluhy o španělský Červený kříž španělský Vojenský záslužný řád II. třídy. Nejpozději v této době navázal úzké vztahy s představiteli této země a začal se zabývat myšlenkou na další emigraci. C. a k. ministerstvo války mu tento krok povolilo a v lednu 1916 Kubinzky získal španělské občanství. V květnu 1917 mu pak král Alfons XIII. udělil povolení užívat dědičný titul markýze a to pod jménem Alberto Maria Juan de Kubinzky de Hohenkubin y Frölich, Marqués de Hohenkubin. Jeho erbem byl pochopitelně kráčející vůl, původní rodinný znak s gryfem z Albrechtova života zmizel.
 
Krátce po získání španělského občanství se Albrecht Kubinzky pokusil prosadit zanesení titulu markýze do svých osobních dokumentů v Rakousko-Uherské monarchii. Jeho žádost ale c. k. ministerstvo vnitra nedoporučilo a císař ji zamítl. Rytíř Kubinzky z Hohenkubinu ovšem v Rakousku titulu markýze nadále používal a to bez povolení. Protože neoprávněné užívání titulu bylo v monarchii trestným činem, byl na podzim 1918 předvolán na vyslýchán na policii. Než ale stačil být celý případ dořešen, staletá habsburská říše přestala existovat. Protože ale státní úřady fungovaly i nadále, výnosem Státního úřadu Německého Rakouska ze 14. prosince 1918 bylo Albrechtovi užívání titulu markýze v Rakousku definitivně zakázáno.
 
 
 
Županič, Jan, Kubinzky – nová šlechta na sklonku staré doby, in: Genealogické a heraldické informace 2004, s. 33-41.
Mašek, Petr, Modrá krev. Historie a současnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, Praha 1999.
Tyl, Tomáš, Albrecht markýz Kubinzky von Hohenkubin a jeho rod, In: Heraldika a genealogie, 3-4/2004, s.242-247.
Myška, Milan a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostrava 2003.
 

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Kubinzky (1884), rytíř Kubinzky z Hohenkubina rytíř Kubinzky (1884), rytíř Kubinzky z Hohenkubina 153.53 KB
sv. pán Kubinzky (1901)sv. pán Kubinzky (1901)235.76 KB
de Kubinzky de Hohenkubin de Kubinzky de Hohenkubin 369.41 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře