Archivováno NK ČR

Königswarter

Rod Königswarterů pocházel ze západočeského Kynžvartu a jeho nejstarší doložený předek se jmenoval Juda Arje Josef ben Baruch (zemř. 1776). Jeho syn Markus Jonas Hirsch si na základě nařízení Josefa II. poněmčil jméno a podle místa narození se začal psát jako Königswarter. Markovi potomci rozčlenili rod do několik a linií, které se postupně usadili v Amsterodamu, Paříži, Hamburku, Frankfurtu nad Mohanem a roku 1826 také ve Vídni. Prakticky všichni členové rodu se zabývali finančnictvím a založili řadu peněžních ústavu a bank v celé Evropě.
Pro další vzestup Königswarterů měl zásadní význam sňatek Jonase Marka Königswartera (1807-1871), hlavy frankfurtské linie, s dědičkou majetku vídeňské větve Josefinou Königswarterovou. Tím došlo ke kumulaci obrovského majetku, který Jonasi Markovi umožnil nevídaný společenský vzestup. Od roku 1829 byl společníkem vídeňského obchodního domu Moriz Königswarter a záhy získal i řadu dalších prestižních funkcí. V letech 1840-1850 působil jako cenzor v rakouské Národní bance a v lednu 1850 se stal jejím ředitelem. Dále byl správním radou několika železničních společností, roku 1855 se podílel na založení banky Creditanstalt a od roku 1859 byl jejím správním radou. Navíc ale proslul i velkorysými peněžními dary ve prospěch státu i potřebných. Z tohoto důvodu mu císař František Josef udělil kabinetním listem z 8. ledna 1860 řád Železné koruny III. třídy, na jehož základě o necelý měsíc později požádal o udělení nobilitaci. Listinou z 25. března 1860 mu byl udělen titul rytíř (Ritter von) a erb:
Čtvrcený štít. 1. ve zlatě svazek přirozených šípů se stříbrným opeřením převázaný červenou, uprostřed překřízenou stuhou s vlajícími konci. 2. v modrém zlatý lev s červeným jazykem. 3. v modrém spočívá na zeleném trávníku zlatý úl na zlatém podstavci, ke kterému se v půlkruhu slétá sedm včel. 4. ve zlatě na zeleném trojvrší přirozená bílá holubice s červenou zbrojí a okem. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby s modro - zlatými přikrývadly. Klenoty: I. pět per, dvě modrá mezi třemi zlatými; II. rostoucí lev ze štítu.
Tím se Jonasova kariéra nezastavila. O deset let později, již jako šéf bankovního domu Moriz Königswarter, c. k. burzovní rada, předseda představenstva vídeňské izraelitské kulturní obce, prezident správní rady soukromé české západní dráhy a ředitel severní dráhy císaře Ferdinanda získal řád Železné koruny II. třídy a krátce nato, 26. října 1870, byl povýšen do stavu svobodných pánů jako svobodný pán Königswarter (Freiherr von Königswarter) a byl mu udělen erb:
Čtvrcený štít se srdečním štítkem. Ten je modrý se zlatým úlem obklopeným pěti zlatými včelami, který stojí na stříbrném kamenném podstavci spočívajícím na zeleném trávníku. 1. ve zlatě pět zkřížených stříbrně opeřených šípů se stříbrnými hroty převázaných červenou stuhou s vlajícími konci. 2. a 3. v modrém do středu obrácený zlatý lev s červenou zbrojí a jazykem. 4. ve zlatě letící stříbrná holubice s červenou zbrojí a okem se zelenou olivovou ratolestí v zobáku. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní korunovaná turnajská přílba s modro – zlatými přikrývadly. Klenotem jsou dvě rozevřená zlato – modře dělená křídla. Štítonoši jsou dva ohlížející se zlatí lvi s červenou zbrojí a jazykem na bronzové arabesce, na níž visí modrá páska se zlatou devizou CANDIDE SECURE.
Baron Jonas Königswarter zůstal do smrti věrný judaismu a vynaložil miliony zlatých na podporu svých chudých souvěrců. Protože se obával, aby některý z jeho potomků neporušil rodovou tradici a nekonvertoval, pokusil se tuto záležitost ošetřit nařízením, podle něhož taková osoba musela zaplatit obrovskou částku 1 milionu zlatých ve prospěch židovských dobročinných organizací. Jeho syn Moritz (1837-1893) zůstal věrný rodové tradici jak ve víře, tak v podnikání a po léta byl šéfem vídeňské firmy Moriz Königswarter. Navíc investoval velké sumy do nákupu výnosných panství a postupně ve svých rukou soustředil Nejdek, Děpoltovice a Horní Chodov u Karlových Varů v Čechách, Šebetov na Moravě, Niederkreuzstetten v Dolních Rakousích a uherské velkostatky Csabacsüd a Cséhtélék. Podobně jako řada jiných významných osobností, byl i Moritz jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny. S manželkou Charlottou šlechtičnou z Wertheimsteinu, původem také z významné židovské šlechtické rodiny nobilitované již na konci 18. století, měl dceru Josefinu (*1870), provdanou za Paul-Schiffovou, a tři syny.
Prvorozený Heinrich (1861-1931) se roku 1890 oženil s Margareth Formesovou, se kterou měl dva syny. Starší Viktor (*1890) byl hejtmanem jezdectva. Oženil se s uherskou baronkou Stefanii Groedelovou de Gyulafalva et Bogdán (*1894) a v manželství se jim narodila dcera Vera Elisabeth (*1923). Mladší Johann (*1892), c. k. poručík, si pak v norské Kristianii (Oslu) vzal Gunvor Ullingovou (*1902). Další informace o jeho  linii nejsou k dispozici.
Prostřední Moritzův syn Hermann (1864-1915) konvertoval krátce před svým sňatkem, který roku 1887 uzavřel s uherskou šlechtičnou Melanií Blaskovichovou de Ebeck (1864-1915), ke katolictví a podle nařízení svého děda zaplatil zmíněnou milionovou pokutu. 13. března 1897 František Josef jemu a jeho synovi Johannovi/Jánosovi (*1890) potvrdil stav svobodných pánů jako uherský baronát a udělil jim predikát z Csabacsüdu (csabacsüdi). Hermannovo první manželství skončilo rozvodem a podruhé se roku 1904 oženil s Adolfine Sosnovou, jež se po jeho smrti provdala (1918) za Antala hraběte Apponyie. Baron Johann po otci zdědil zámek Šebetov na Moravě. Po první světové válce získal lichtenštejnské občanství, které ho jako „polovičního žida“ nepochybně za druhé světové války zachránilo před osudem řady jemu podobných – zabavením majetku a snad i odsunem do koncentračního tábora. Po roce 1945 byl (snad z důvodu politického odůvodnění konfiskace majetku knížete z Liechtensteina) prohlášen za Němce, jeho panství bylo zabaveno podle Benešových dekretů a on sám odsunut z Československa. Od roku 1914 byl ženatý s Claire Kretschmer-Bergerovou.
Nejmladší syn barona Moritze, Wilhelm Karl (1866-1928) se oženil s dcerou londýnského velkopodnikatele Moritze A. Goldschmidta Rosou (*1868). Manželé si koupili východočeský velkostatek Solnice se zámkem Kvasiny a vlastnili statky Polany a Papín v uherské Zemplínské župě. Na konci života trpěl Wilhelm Karl vážnou duševní nemocí a za poněkud nevyjasněných okolností spáchal sebevraždu v psychiatrické léčebně. Solnice a Kvasiny dědicové ještě v témže roce prodali Františku Janečkovi, majiteli firmy JAWA.
 
 
Gudenus, János József, A magyarországy főnemesség XX. századi genealógiája, II. kötet, Budapest 1993.
Mašek, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl I., A-M, Praha 2008.
Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006.
 
 

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Königswarter (1860)rytíř Königswarter (1860)251.96 KB
sv. pán Königswarter (1870)sv. pán Königswarter (1870)309.51 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře