Archivováno NK ČR

Gutmann (starší linie)

Přestože Gutmannové nedosáhli na stupnici šlechtické titulatury tak vysokých met jako Rothschildové či Königswarterové, je možné pokládat je za jedny z nejvýznamnějších průmyslníků druhé poloviny 19. století. Přitom počátky rodu byly více než skromné. Za zakladatele rodu můžeme považovat Isaaka Gutmanna, původem z Kolína nad Labem, který se někdy ve druhé polovině 18. století přiženil do židovské rodiny v Lipníku nad Bečvou a získal zde familiantské právo. Díky finančním prostředkům svého tchána získal ve zdejší obci významné postavení. Jeho podnikatelský zájem se soustředil zejména na obchod s textilem – věnoval se nákupu uherské surové vlny a prodeji vlněných tkanin, především flanelu. Jeho dědicem a nástupcem se stal syn Marcus Leopold (okolo 1774-1838), který si v Lipníku zřídil i dílnu na výrobu vlněných látek. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla od roku 1806 s Lea Kuniginová, se kterou měl dceru, druhou od roku 1823 Dobrisch Franklová (1799-1853), původem z velmi vážené kroměřížské židovské rodiny. V manželství s Dobrisch se Marcusovi narodili synové Wilhelm Isak Wolf (1826-1895) a David (1834-1912). Ve druhé polovině 30. let ale postihl Gutmannovu firmu úpadek a krátce nato Marcus Leopold zemřel. Jeho starší syn Wilhelm, předurčený pro pokračování v rodinné rabínské tradici, proto musel odejít ze studií a aby rodinu zajistil, začal se věnovat podnikání. Po nesnadných začátcích nastal koncem 40. let 19. století nečekaný obrat. Wilhelm Gutmann se tehdy stal renomovaným obchodníkem se sádrou, obilím, ale zejména s uhlím, které se mělo stát hlavním předmětem obchodního zájmu Gutmannova obchodního klanu.
 
Skutečná sláva bratří Gutmannů začíná v polovině 50. let, kdy nejdříve podnikatelé bratři Kleinové a po nich i rakouský stát prodali své doly na Ostravsku Společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda. Wilhelmovi se podařilo uzavřít s ředitelstvím této společnosti dohodu, na základě které roku 1857 převzal veškerý její obchod s uhlím. Rostoucí povinnosti jej přiměly k rozhodnutí přibrat k podnikání mladšího bratra Davida a oba pak založili společnou firmu „Gebrüder Gutmann, Wien“. Dalším významným partnerem Gutmannů se stala Společnost rakouských státních drah. Na přelomu 60. a 70. let se bratrům podařilo prostřednictvím výhodných kupních a nájemních smluv ovládnout téměř polovinu těžby uhlí a výroby koksu v ostravsko-karvinském revíru. Ve stejné době se také zrodila dlouholetá spolupráce Gutmannů s Rothschildy, kteří – sami příliš zaneprázdnění finančními aktivitami – na Gutmanny do značné míry přenesli odpovědnost za chod svých báňských a hutních podniků. Tím byly položeny základy jednoho z nějvětších průmyslových gigantů Evropy, Vítkovického horního a hutního těžařstva.
 
Bratři Gutmannové se ale nezabývali jen obchodem. Byli také aktivními účastníky řady společenských, náboženských a charitativních podniků, v jejichž prospěch upsali desetitisíce zlatých. Právě z tohoto důvodu udělil císař oběma bratrům řád Železné koruny III. třídy. Wilhelm Isak Wolf Gutmann získal 8. září 1877 a na jeho základě pak požádal o nobilitaci. Listinou ze 4. ledna 1878 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř (Ritter von) a byl mu udělen erb:
Zlato-červeně polcený štít. V pravém poli vyrůstá z dělící čáry černý orel s červeným jazykem. V levém poli je břevno provázené nahoře hvězdou, dole kotvou s příčným břevnem a závěsným kruhem - vše zlaté. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Na pravé s černo-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená orlí křídla - přední černé, na kterém je zkřížené zlaté kladívko a mlátek, zadní zlaté. Z levé s červeno-zlatými přikrývadly vyrůstá zlatý lev s červeným jazykem. Pod štítem je zlatá páska s černým heslem Semper progrediens.
 
Kromě podnikatelských aktivit byl Wilhelm významným mecenášem. Podporoval židovskou náboženskou obec ve Vídni, jejímž předsedou byl v letech 1891-92. Podporoval i řadu kulturních a vzdělávacích institucí židovské obce v Ostravě a v Lipníku nad Bečvou. Založil také filantropický ústav v Doblingu, dětskou nemocnici ve Vídni, ústav pro invalidy v Křemži a řadu dalších institucí. Aktivně ale také obhajoval zájmy svého stavu a byl spoluzakladatelem Spolku rakouských průmyslníků v hornictví, hutnictví a strojírenství roku 1873. Na vídeňské Ringstrasse si nechal v letech 1869–71 vystavět architektem Carl Tietzem honosný novorenesanční palác.
 
Wilhelm rytíř Gutmann byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Eleonorou Latzkovou (1826-1867) měl syny Bertholda (1856-1932) a Maxe (1857-1930) a dcery Berthu (1860-1864) a Rosalii. Rosalie (1862-1923) uzavřela vysoce prestižní sňatek s francouzským námořním kapitánem Roberta Charlesem de Fitzjames (1835-1900), přímým potomkem vévody Jamese Fitzjamese, vévody z Berwicku, nemanželského syna anglického a skotského krále Jakuba II.
 
Wilhelmovým pokračovatelem v oblasti podnikání byl mladší syn Max. Po absolvování polytechniky ve Vídni v letech 1879-83 absolvoval hornický a hutnický kurz na báňské akademii v Leobenu v Rakousku. Od roku působil v rodinné firmě a v roce 1888 se stal jejich společníkem. Zastával i významné posty v rakouském Průmyslovém klubu a byl členem prezidia Ústředního svazu majitelů a v roce 1917 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny Říšské rady. Zabýval se i otázkou sociálních poměrů horníků a otázkami pracovní doby a sociálního pojištění. Za svou podnikatelskou, společenskou a humanitární činnost byl Max vyznamenán komturským křížem Řádu Františka Josefa a za první světové války také nejvyšší stupeň Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž – hvězdu. Byl také majitelem dolnorakouských zámků a velkostatků Droß a Jaidhof.
 
Max Gutmann uzavřel mírně skandální sňatek s dcerou herce dvorního divadla Ernsta Hartmanna (a katoličkou) Emilií (*1876), se kterou měl syny Ernsta a Wolfganga a dcery Elsu, Eleonoru a Helenu. Maxovým nástupcem ve správě rodinného jmění byl syn Wolfgang (1906-1964).
 
Ve druhém manželství Wilhelma Gutmanna s Idou Wodianerovou (1847-1924) se narodili synové Moritz (1872-1942), zavražděný za druhé světové války nacisty a Rudolf (1880-1966). Rudolf se podobně jako  jeho otec se zabýval podnikáním, ale vlastnil také také rozsáhlé pozemky a byl majitelem panství Kalwang ve Štýrsku a Piesting v Dolních Rakousích. Zřejmě nebyl zrovna jednoduchou osobností a svým příbuzným ale způsobil i řadu potíží. Přestože měl podle zprávy ministerstva spravedlnosti z roku 1908 dobrou pověst, byl v letech 1901 a 1908 opakovaně potrestán pokutou za ublížení na těle“. Roku 1901 navázal poměr s tehdejší studentkou vídeňské konzervatoře Eleonorou Weymannovou. Svůj poměr nikdy nelegalizoval, přestože se mu během několika let narodily dvě dcery – roku 1902 Eleonora a roku 1903 Gertruda. Obě nesly matčino jméno a otec neprostestoval proti tomu, aby byly, stejně jako jeho milenka, katolického vyznání. Není zcela jasné, proč k uzavření manželství nedošlo. Náboženské důvody v tomto případě zřejmě nehrály největší roli, zásadní bylo vzájemné odcizení. Problematický status svých dětí Rudolf vyřešil tím, že na ně převedl úctyhodnou částku 396 000 korun a roku 1908 požádal ministerstvo spravedlnosti o jejich legitimaci. Nejvyšším rozhodnutím z 5. září 1908 císař František Josef obě dívky uznal za legitimní Rudolfovy potomky a povolil jim užívat jméno a erb Gutmannů.
 
Z manželství s Idou pocházely i dcery. Marianne (*1871) se provdala za britského šlechtice židovské víry sira Francise Montefiore, jehož předek Moses Montefiore, šerif v Londýně a Middlesexu, byl roku 1837 povýšen na rytíře a roku 1846 získal hodnost baroneta. Nepochybně nejzajímavější byl osud nejmladší dcery Elisabeth (1875-1947). Nejprve se provdala za uherského šlechtice Gézu Erose de Bethlenfalva (†1908) a po jeho brzké smrti navázala dlouholetý intimní vztah s Františkem princem Liechtensteinem (1853-1938). Pro odpor rodiny byl ale svazek prostřednictvím sňatku legitimován teprve roku 1929, kdy František nastoupil na lichtenštejnský trůn.
 
Burke, sir Bernard, A genealogical and heraldic Dictionary of the Peerage and Baronetage of the British Empire, London 1860.
Krejčík, Tomáš, „Neue“ Adel in Böhmen, Mähren und Schlesien im 19. Jahrhundert, in: Études Danubiennes, tôme XIX, Nr. 1/2, 2003, s. 49-58.
Myška, Milan a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostrava 2003.
Zářický, Aleš, Wilhelm a David Gutmannové aneb jak dva chudí lipničtí židé k rytířským titulům přišli, in: Genealogické a heraldické informace 2004, s. 27-32.
Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006.

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Gutmann (starší linie)rytíř Gutmann (starší linie)159.92 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře