Archivováno NK ČR

Grab z Hermannswörthu

Jméno Grab patřilo mezi častá příjmení českých židů. Na starém židovském hřbitově pochází první hrob s jménem Grabů z roku 1710 a nejstarší zmínka o rodině v pražském Židovském městě pochází z roku 1720. Některé odnože se kvůli familiantskému zákonu vystěhovaly do Uher.
 
Prapředkem později nobilitované větve byl Alexander, jehož syn Isaak se živil jako obchodník s plátnem. O jeho životě k dispozici mnoho informací nemáme. Víme jen, že v letech 1735 až 1750 žil na panství Tachlovice v Nenačovicích u Prahy. Isaakův syn Herschel Isaak (1747/1748 –1821), zvaný též Hebron či Hermann původně působil jako obchodník se střižním zbožím a zemřel v  Hořelicích u Prahy. Pohřben je na židovském hřbitově v Mořině u Karlštejna, kde se dodnes dochoval náhrobek jeho ženy Sáry (zemř. 1817).
 
Herschel Isaak měl nejméně pět dětí. Jeho syn Isaak Herschel (1772-1827) zdědil familiantské místo na panství Tachlovice a usadil se v Drahelčicích u Prahy. Z Isaakových synů dosáhl největšího významu Moises (Moritz) (1810-1895). Původně byl jako jeho otec obchodník s plátnem, zabýval se ale také chemií. Jeho cílem bylo vytvoření impregnační hmoty pro plátno. Po řadě experimentů konečně uspěl a světlo světa spatřilo voskované plátno. Výrobek měl obrovský úspěch a Grab svůj objev použil především k výrobě ubrusů. Původně je zhotovoval sám, ale mimořádná poptávka ho roku 1836 přiměla k založení manufaktury v Pelc-Tyrolce (v dnešní Troji). Přestože se Moritz stal velmi bohatým mužem, podle familiantského zákona se nesměl oženit. Žil proto v konkubinátu s Katharinou Mestetzovou (1812-1866) z Horní Cerekve, se kterou měl v letech 1841-1847 čtyři děti. Teprve když byl familiantský zákon roku 1849 zrušen, byl svazek legalizován manželstvím a děti byly legitimovány. Později se Moritzovi a Katharině narodily ještě dvě děti. Dospělosti se však dožili jen dva synové. Starší Hermann (1843-1900) a mladší Josef (1850-1883), který ale zemřel svobodný a bezdětný.
 
Rod tak pokračoval díky Hermannovi. Roku 1866 se stal společníkem svého otce, který synům o jedenáct let později předal vedení svých závodů. Okolo roku 1876 získal libeňskou usedlost Košinka, nepříliš vzdálenou od Pelc-Tyrolky, a v letech 1879-1880 vybudoval továrnu na voskovaná plátna, jež byla na sklonku 19. století největší v Rakousko-Uhersku. Součástí továrny byla i obytná čtvrť a Grabovský podnik tak vytvářel zajímavý moderní urbanistický komplex.
 
Roku 1867 se Hermann oženil s Katharinou Mellerovou (1845-1913), původem z Pacova. V manželství se narodilo šest dětí. Hermann je pohřben v rodinné hrobce ve Strašnicích. Krátce po jeho smrti založila Katharina důchodový fond pro zasloužilé úředníky a dělníky rodinné firmy, zřejmě první nadaci toho druhu v Rakousko-Uhersku, a věnovala mu 30 000 korun. Po deseti letech práce v podniku náleželo pracovníkovi (bez rozdílu pohlaví) 30 procent dosud pobírané mzdy. Za každý další odsloužený rok se tato částka zvyšovala o dvě procenta a po 45 letech služby činil odpovídal důchod poslednímu platu. Úředníci ve prospěch fondu odváděli šest procent své mzdy a dalších šest procent platila firma. Hůře honorovaní dělníci neodváděli nic, ale Grabův podnik za ně přispíval do fondu osmi procenty jejich platu.
 
Počátkem 20. století továrna přešla na Moritzovy vnuky Emanuela (1868-1929) a Huga (1872-1937). Emanuel (1868-1929) se plně věnoval podnikání. Byl komerčním a celním radou a rytířem řádu Františka Josefa a Železné koruny III. třídy. Jeho bratr Hugo vystudoval filozofii a dosáhl doktorátu. Stejně jako bratr byl jmenován komerčním radou, stal se také členem průmyslové rady a byl vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa. Oba bratři upisovali vysoké částky na humanitární účely a v této činnosti pokračovali i za první světové války. 8. března 1915 císař František Josef I. ocenil jejich dobročinné aktivity povýšením do rytířského stavu. 26. října téhož roku získali oba bratři příslušnou listinu, která jim udělila predikát rytíř Grab z Hermannswörthu (Ritter Grab von Hermannswörth) a společný erb:
 
Modrý štít se zlatou hlavou, ve které je rostoucí černá orlice se zlatou zbrojí a s červeným jazykem stříbrný setrvačník o čtyřech paprscích. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem na pravé přílbě jsou dvě složená křídla, přední modré se dvěma stříbrnými břevny, zadní zlato-černě dělené. Na levé přílbě se vidí dvě složená křídla, přední modré se čtyřmi stříbrnými břevny, zadní zlato-černě dělené.
 
Emanuel se dvakrát oženil. Roku 1897 se jeho ženou stala Ida Haurowitzová (1874-1898), se kterou měl syna Maxe Josefa (1897-1948). Roku 1902 pak Emanuel vstoupil do manželství podruhé, tentokrát s Marie Henriette Neumannovou (1883-1954) z liberecké průmyslnické rodiny. V tomto svazku se narodila dcera Alice (1904-1991). Emanuelova rodina se ještě před první světovou válkou se usadila ve Vídni a po zrušení šlechtických titulů v Rakousku roku 1919 přijala jméno Grab-Hermannswörth. Na vídeňském hřbitově v Döblingu vyrostla také nová rodinná hrobka, kde byly uloženy ostatky Emanuela a jeho ženy Marie Henrietty.
 
Nejstarší Emanuelova dcera Alice se z důvodu sňatku se synem slavného skladatele Richarda Strausse, dr. Franzem (1897-1980), jež byl uzavřen roku 1924, nechala pokřtít. Byla osobní sekretářkou svého tchána a později kurátorkou jeho pozůstalosti. Za druhé světové války se Richard Strauss se synem a snachou snažil pomoci svým židovským příbuzným. V řadě případů byla jeho intervence neúspěšná, ale Aličinu matku Marii Henriettu se podařilo ještě roku 1938 převést do Švýcarska, kde přečkala válku. Sama Alice se musela od konce roku 1944 skrývat.
 
Mladší syn Paul Friedrich (1906-1924) byl mimořádně talentovaným pianistou, zemřel ale velmi mladý. Starší větev tak pokračuje díky staršímu Maxi Josefovi. Působil jako prokurista a spoluvlastník rodinné firmy. Roku 1919 ve Vídni vystoupil z Židovské náboženské obce a později se pravděpodobně nechal pokřtít. Roku 1921 se oženil s Nelly Schweinburgovou (1899-1972), ale manželství bylo roku 1933 rozvedeno. Jeho druhou manželkou se v Budapešti stala Nadezsda Dimitrova-Kalenova. V Maďarsku Max Josef přežil druhou světovou válku a zemřel tři roky po jejím skončení v Budapešti. Jeho žena zde žila až do povstání roku 1956, kdy se jí podařilo emigrovat do Švýcarska, kde také zemřela.
 
V Maxově prvním manželství se narodil syn Richard (1927-2001). Těsně před vypuknutím druhé světové války emigroval spolu s matkou a jejím druhým manželem Leem Grabem do Spojených států, kde přijal jméno de Grab. Proslavil se zde jako malíř a fotograf. Byl několikrát ženatý a zanechal také několik nemanželských dětí. Jeho potomci dnes žijí v USA.
 
Hugo (1872-1937) na rozdíl od staršího bratra zůstal v Praze a po roce 1918 získal československé občanství. Tato linie po zrušení šlechtických titulů užívala jen jméno Grab. Pražským sídlem rodiny byla libeňská vila nedaleko usedlosti Košinka, v letech 1928-1929 zásadně přestavěná. Častými hosty zde byli skladatel Richard Strauss či filozof, sociolog a hudební teoretik Theodor W. Adorno. Po Emanuelově smrti se jediným majitelem luxusní dvoupatrové rezidence stal Hugo. Ještě před jeho smrtí roku 1936 byla ale vila pronajata a vznikl zde dívčí domov pro chovanky ze zámožných rodin. Hugo zemřel ve Vídni roku 1937 a byl pohřben v rodinné hrobce na židovském hřbitově ve Strašnicích.
 
V této době se grabovské impérium již nacházelo za svým zenitem. Rodinné podniky byly vážně poškozeny světovou hospodářskou krizí. Přestože k bankrotu nikdy nedošlo, banky, u kterých byla firma Grab zadlužena, roku 1934 převzaly většinu rodinných podniků. Grabům tak zůstaly jen menší pobočky, v jejichž čele stáli bratranci Max Josef (1897-1948) a Leo (1908-1973). Také vila Košinka byla pronajata z ekonomických důvodů.
 
Hugo Grab se roku 1901 oženil s Elly Blochovou (1882-1941?), se kterou měl syny Hermanna (1903-1949) a již zmíněného Lea (1908-1973). Vypuknutí druhé světové války zastihlo Elly v Československu. V říjnu 1941 byla deportována do ghetta v polské Lodži, kde zahynula.
Roku 1919 nechal Hugo své syny pokřtít. Starší z jeho dětí, Hermann, patří mezi nejvýznamnější a nejzajímavější osobnosti rodiny. Již v dětství se u něj projevilo výrazné hudební nadání. Po studiu na německém gymnáziu v Praze Na Příkopech vystudoval filozofii a hudbu na univerzitách v Praze, Vídni, Berlíně a Heidelbergu. Kromě toho ale absolvoval i práva, získal doktorát a půl roku působil v advokátní kanceláři, aby se mohl stát nezávislým na svém otci. Záhy se ale rozhodl pro kariéru hudebního kritika a učitele hudby. Psal pro několik pražských novin, zejména pro Montagsblatt a Bohemii, kde byl hudebním redaktorem, a proslul jako vynikající pianista. Byl také přítelem Maxe Broda a Klause Manna.
 
Jednou z nejvýznamnějších a nejzajímavějších osobností rodiny byl jeho starší syn Hermann. Již v dětství se u něj projevilo výrazné hudební nadání. Po studiu na německém gymnáziu v Praze Na Příkopech vystudoval filozofii a hudbu na univerzitách v Praze, Vídni, Berlíně a Heidelbergu. Kromě toho ale absolvoval i práva, získal doktorát a půl roku působil v advokátní kanceláři, aby se mohl stát nezávislým na svém otci. Záhy se ale rozhodl pro kariéru hudebního kritika a učitele hudby. Psal pro několik pražských novin, zejména proMontagsblatt a Bohemii, kde byl hudebním redaktorem, a proslul jako vynikající pianista. Byl také přítelem Maxe Broda a Klause Manna.
 
Když se po Mnichovu situace československých židů začala vážně komplikovat, rozhodl se Hermann pro emigraci. V únoru 1939 byl pozván do Paříže na klavírní koncert, který zorganizoval jeho bratr Leo, a zpět se již nevrátil. Měl nepochybně velké štěstí, protože jeho matka a babička válku nepřežily. Po vypuknutí války vstoupil do zdejších československých jednotek a spolu s Rudolfem Firkušným pořádal propagační koncerty pro československé vojáky. Po pádu Francie uprchl Hermann narychlo do Portugalska. Své osudy později vylíčil ve své povídce Oddech na útěku (Ruhe auf der Flucht). V Paříži zůstala jeho nesmírně cenná sbírka hudebních nástrojů a také několik (nikdy nevydaných) rukopisů. Po několika měsících se mu podařilo odjet z Portugalska do USA, kde v New Yorku získal místo učitele klavíru na renomované Mannes College of Music. Roku 1942 se zde oženil s učitelkou hudby Blankou Kotikovou, rozenou Roumenovou (1905-2006). Zemřel bezdětný roku 1949. Hermann Grab se také proslavil jako spisovatel. Velký ohlas měly zejména jeho romány Městský park (Der Stadtpark, 1935) a posmrtně vydaná Svatba v Brooklynu (Hochzeit in Brooklyn, 1957).
 
Mladší Hugův syn Leo působil jako prokurista a společník rodinné firmy. Roku 1934 se oženil s bývalou manželkou svého bratrance Maxe Josefa, Nelly. Zatímco jeho bratr byl založením intelektuál, Leo byl velmi zkušeným obchodníkem a mužem s nemalými životními zkušenostmi. Velmi dobře rozpoznal nebezpečí hrozící ze strany nacistického Německa a proto nedlouho po Mnichovské dohodě odjel i s rodinou do Francii, odkud také zajistil zmíněné koncertní turné bratra Huga. Po kapitulaci Francie pak zorganizoval odjezd rodiny do Portugalska a Spojených států. Hlavně díky němu pražská větev Grabů válku přežila. Leo přijal v USA jméno de Grab, které užíval i jeho nevlastní (vyženěný) syn Richard. Vlastní děti Leo neměl. Zemřel roku 1973 v New Yorku a také jím vymřela mladší větev rodu.
 
V Československu byla na majetek Grabů roku 1939 uvalena nucená správa a následně došlo k jeho konfiskaci. Jako u většiny židovského a tzv. židovského majetku po roce 1945 k restituci nedošlo a tato otázka i více než 65 let po válce stále otevřena. 
 
Můj dík za obětavou pomoc při zpracování tohoto medailonu a za poskytnutí přesných genealogických údajů) patří Dipl.-Ing. architektovi Hanuši Peteru GRABOVI (Augšpurk, Německo).
Srov.: GRAB-FAMILY, dostupné z: <http://www.grab-family.com/>.

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Grab z Hermannswörthu (1915)rytíř Grab z Hermannswörthu (1915)147.28 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře